Seasonal stories | Halloween edition

5. listopadu 2016 v 15:02 | Sarah Mint |  Seasonal stories



Procházím městem. Svíčky svítí v okenicích, díně zdobí prahy majestátních a bohatě zdobených domů. Všude, kam oko dohlédne, vidím umělé pavučiny a plastové pavouky, kostlivce přišpendlené k poštovním schránkám a čarodějnice na koštěti přivázané k větvím stromů.
Má bosá chodidla prozkoumávají různé druhy povrchů, čisté chodníky a zametené uličky, pečlivě srovnané kachličky zasazené do země.
Na konci ulice bohaté čtvrti spatřím mosaznou bránu, která už pamatuje několik staletí. Její černý odstín stále drží a její historický vjem kazí tvrdá přikovaná cedulka s nápisem "Vstup na vlastní nebezpečí, brána ústí do Porriame District".
Všichni místní jistě ví, co znamená Porriame District a jaká rizika s sebou nese.
Já však ve své dlani třímám oprýsaný klíč stejného černého odstínu a stejné velikosti jako klíčová dírka u klepadla a páky na bráně.
Ani si nevzpomínám, kde jsem k tomu klíči přišla, jen si otřu zpocené dlaně do hrubých jednolitých šatů a vložím klíč dovnitř.
Cosi zapraská, trámy zavržou a já se náhle ocitám v naprosto odlišném světě.
Zamknu bránu a vrátím petlici na její původní místo, pohladím vytvarovanou skulpuru havrana a nedbám na to, že na mě mrkne skelným okem. Ve snech je totiž všechno možné.

Cesta v Porriame District je prašná a tvrdá. Sem tam se nalezne kousek vyasfaltované vozovky, kde jednou za čas zabloudí hloupí turisté nebo zásobovací vozy. Okolo jsou jen pole přeplněná neúrodnou půdou a hejny ptactva.
Sejdu ke kousku obydlené čtvrti, kde spatřím chátrající domy s vybitými skleněnými tabulemi. Dvorky, kdysi obydlené dobytkem, jsou prázdné, ale stále plné peří, jako vzpomínka na staré dobré časy.
Pod mými bosými chodidly křoupe štěrk. Svit hvězd a měsíčních paprsků je mdlý a mlhavý, oblohu halí hustá a temná mračna a mé nohy se zdají být stále těžší a těžší.
Když stoupnu na jeden ze špičatějších kamínků, tiše vzlyknu a šetrně se posadím na silnici (nedbám na to, že sedím uprostřed kdysi frekventované dálnice, ke které jsem se dokulhala po delší chůzi) a vysvičenými prsty si zpod ztvrdlé kůže (doprovázena kapkami krve na rozpukaném šedivém asfaltu) bezbolestně vyprostím kousek štěrku.
Přesně v ten moment, kdy zkouším došlápnout na drobnou ranku, mne čísi ruka ovine kolem krku jako had škrtič pátrající po dýchající kořisti.
Okamžitě sebou začnu házet a škubat, jako hysterická ryba pokoušející se vrátit do své rodné kapaliny. Cítím cizí tep lidského srdce přitlačený k mé bradě a pokouším se kloudně dýchat a zvládat tolik myšlenek a pohybů v jeden moment.
Má mysl je zatemněná a nohy vodnaté.
Svalnatá postava mne jedním švihem přetočí tváří v tvář k sobě. Ucítím páchnoucí dech cigaretového kouře a zvedne se mi žaludek při pohledu na levnou plastovou masku s vystínovanými rysy lebky na snědé kůži.
"Utekla jsi odsud." Řekne muž. Nepřemýšlím, vymrštím koleno do vzduchu a muže na moment paralyzuji. Ten se rozzuří, ale svůj pevný stisk na chvíli povolí a já se vyklíním z jeho paží.
"Nikdo mi to nevyčítal."
"Vyčítali ti to všichni. Farmářka na medicínu, kdo to kdy viděl."
"Mí rodiče si to přáli."
"Chtěli pro tebe jen to nejlepší. A to nejlepší bylo zůstat tady."
"Kdo jste, že znáte mou minulost lépe než já sama?"
Zasměje se, což poznám i přes dětskou masku na jeho tváři. Smích má mdlý a neupřímný, emoce neprojevuje. Má chraplavý hlas. Toho muže znám. Moc dobře.
"Edie?"
"Lilian."

Muž mne opět sevře, drží mě pevně a vede mě až k statnému koni s lesklou srstí, který bez otěží stojí na boku zchátralé a staré ulice a v tlamě převaluje pár stébel seschlé trávy, která tu zbyla po lidech. Zařechtá, když se na něj Edie bez sedla vyšvihne a mně pomůže nahoru.
Kůň začně klusat a po několika změnách tempa se vznese na hustých prokládaných bílých křídlech vysoko do oblak. Pozoruji městečko z vyšší perspektivy, tak vysoké, až mne to samotnou děsí. Letíme krátce, protože obydlená část Porriame District je malá. Zbytek tvoří pouze protáhlá a nekonečná pole a osamocené osady, ve kterých už stejně nikdo nežije.
A já, ačkoli jsem omámena, přesně vím kam jedeme.

Otevře vylomené dveře bez klíče.
Domek už dávno ztratil svůj odstín, na dvorku nepobíhají slepice a ve velkém výběhu na obrovské zahradě nepobíhají různobarevné klisny. Přesto ale zevnitř cítím vůni osmažené cibule. Zapomenu na Edieho, mého bratra, a vydám se do chátrajícího domu. Vevnitř to voní stále stejně a všechno je na svém místě, akorát podlaha praská pod mou tíhou a dřevěné trámy jsou prožrané dřevokazem.
Má matka stojí u plotny a usmívá se, táta vyřezává píšťalku pro jednoho z mých bratrů, který sedí vedle něj na gauči (který sem táta vezl až z antikvariátu v Ohiu) a všichni jsou šťastní. Jen mě a Edieho nikdo nevidí.
Spoza rohu vyběhne malá holčička v obyčejných šatech, je bosá a její husté černé vlasy a vysoké čelo se nedají přehlédnout.
Za ní utíká její starší a robustní bratr, který cestou shodí svícen a nechá vosk skapat na podlahu.
"Lily, Edie, nechte toho a posaďte se ke stolu. Za pár minut je večeře."
"Zase jsem si četla v té encyklopedii, tati. Věděl jsi, že složitá součást kostry obratlovců, která chrání mozek, je lebka?"
"Vážně, broučku? Ty jsi tak šikovná."
"Říkala jsem to odjakživa," poznamená máma. "Tvé silné prsty pořezané od zahradních nastrojů jednou budou operovat a zachraňovat životy, holčičko!"

"Vidíš?" Štěknu na dospělého Edieho. "Přáli si to."
"Nepamatuješ si to celé."

Malá holčička odběhne kamsi za roh, asi do svého pokoje. V místnosti zůstanou jen její mladší bratři, rodiče a statný Edie, který pomáhá s přípravou večeře.
"Asi bychom jí měli přestat plést hlavu. Ta holka je naše jediná naděje na uživení, nemůže se přeci přestěhovat do jiného státu, zapomněla by na nás. Už by nás nikdy nenavštívila. Nikdy by za námi nepřijela. Nejlíp jí bude tady, u nás."
A právě v ten moment do místnosti vtrhne děvčátko s kouskem hlíny v rukou.
"Vymodelovala jsem lebku, tati. Máma mi ji vypálila v peci. Podívej."

Do očí mi vyhrknou slzy. Máma, táta, Edie, já i mí bratři se promění v šedivý prach pomalu padající na podlahu. Vůně zpražené cibule odejde tak rychle, jak přišla. A v té staré místnosti, naplněná žalem, zůstanu jen já a Edie.
"Nikdy mi to neřekli. Nikdy jsem nepřijela, nikdy."
"Ahoj, Lily. Brzy se zase potkáme." Odsekne Edie a já s nechápavým výrazem začnu křičet, když mne jakási neviditelná ruka vytrhne do vzduchu.
Zmizí dům, zmizí mé dětství, zmizí to město duchů, kam nikdy nikdo nechodil.

Vysoko nad zemí spatřím siluetu snědého těla s vybělenými prořídlými vlasy. Má vrásčitý obličej, vodnaté oči a stejně vysoké čelo, jako mám já. A ve oblečená v nemocniční uniformě se stejnou jmenovkou, jako nosívám já sama. Usměje se, chytne mě za ruku a stáhne s sebou do obrovského víru mých vlastních myšlenek.

Ocitneme se v nemocnici.
Pokoj je prázdný, ale na lůžku, pokryto přikrývkou, leží mé budoucí já. Mé starší já.
Pokoj je přeplněný zvuky přístrojů.
Stojím v rohu místnosti a pozoruji své tělo, své vlastní umírající tělo s těžkými víčky pokryté bílým nemocničním prostěradlem, navždy usínající za pachu dezinfekce.
Má matka i můj otec jsou mrtví.
Edie je mrtvý.
A mí mladší bratři na mě zanevřeli.
Pokojem prolyne pískající zvuk. Hladina na přístroji snímajícím tlukot mého srdce se změlní, až se z klikatých obrazců stane vražedná a dlouhá linka.
Kolem mé postele nejsou žádní lidé - ani mé děti s jejich dětmi.
Nikdo tu pro mne nepláče.
Jsem tu jen já, já sama, osamocena od reality.
Jen já sama pro sebe pláču.

"Už dost!" Vykřiknu a silně se štípnu do paže, abych se z této zdlouhavé noční můry mohla konečně probudit a za zvuku budíku se obléci na ranní směnu do práce.
Už nechci být vězněna a sevřena v této nekonečné náhražce reality. Ve světě mé fantazie.
Štípu se víc a víc, až mé ostré nehty rozříznou mou snědou kůži do krve.
Spatřím zahojené jizvy od zahradních nástrojů na mých rukou a propadnu panice.

Do této chvíle jsem tento sen znala nazpaměť.
Zdával se mi den co den, noc co noc, už dvacet let v kuse.
Od toho dne, co mi přišlo úmrtní oznámení.
Edieho úmrtní oznámení.

Ale ještě nikdy to nebylo natolik reálné, jako teď.
Začnu sebou házet a zplna hrdla křičet, máchat svým tělem a nevnímat utichající tlukot mého srdce.
"Probuď se!"

Namísto toho se mi ale zakalí pohled, víčka ztěžknou a bezvládné tělo se zhroutí k zemi.
Z mých úst, které už vědomě neovládám, ještě vychází řev, ale i ten po chvíli utichne.
A za pár minut ztratím vědomí.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama