Výlev citů a uvědomění ze 14. týdne v roce 2016

14. října 2016 v 22:52 | Sarah Mint |  Můj život
Je deset třicet.
A já ležím na koberci ve svém pokoji, kolem sebe mám rozházenou kolekci čokolád, které jsem dostala k svátku (lépe řečeno, momentálně spíše obaly od čokolád) a píšu.
Inspiraci, která se mi naskládala do hlavy po týdenní abstinenci od psaní, která byla spíše vynucená než dobrovolná, jelikož se trojice profesorů chemie, matematiky a fyziky rozhodla zpříjemnit nám jeden původně obyčejný říjnový týden těžkými písemkami.


Bydlím kousek od nemocnice.
Když jsem jedno z normálních odpolední projížděla trolejbusem po rozpukané asfaltové cestě, poslouchala hlasité písničky do sluchátek, abych zamlčela a utišila realitu (jinými slovy české hity, které si vášnivá řidička pouštěla a při tom klela na rozhekanou dopravu), spatřila jsem postarší paní, zavěšenou do ramen vyššího muže v lékařském plášti s kartičkou se jménem na prsou, který jí její prošedivělé vlasy pročesával mezi prsty.

Jindy jsem zase seděla v kavárně, mluvila se svou babičkou a přes sklo viděla do ulice slečnu v blyštivě a sytě červeném kabátu. Přišel za ní mladík, něco schovával za zády, tajnůstkářsky se usmíval, a nakonec jsem v jeho dlani rozpoznala červenobílé pruhované lízátko. Zamotal jí ho mezi prsty a objal ji v náručí.

A když jsem se jednou v chladném víru odpoledne vracela domů a dýchala svěží vzduch malého města, uvědomila jsem si, že občas nezáleží tak úplně na tom, že se něco pokazilo.
Na analyzování chyby.
Nebo důvodu.

Ale na tom, kdo je tam s vámi a pomůže vám to slepit zase dohromady.

Mluvím o dnešních dvou hodinách v mém ráji, v knihkupectví.
Mluvím o ránech, kdy chodíme na nezdravé snídaně a jíme je za běhu na trolejbus.
Mluvím o smíchu a o plánování přespávaček, o natáčení zamilovaných scén v parku.
O vyprávění pohádek v matematice.
O těch, které se mnou dnes byly ochotné zůstat přesčas, jenom proto, aby hledaly můj zatoulaný tělocvik.
Objednávání obalů přes internet.
O tom všem, čím jsme si prošly, i o tom všem, čím si ještě projdeme.

Mé první opravdové kamarádky.

Jako mladší jsem bezdůrazně a prázdně používala ten výraz Best Friends Forever, kterému jsem v tu chvíli rozuměla asi stejně jako druhé odmocnině z Pí.
A teď už tomu vlastně rozumím.
Rozumím tomu, že ty lidi nemusíte každý den vídat, aby jste věděli, že vám na nich záleží.
A i když vím, že se za čtyři roky budeme muset rozloučit a začít žít životy dospělých, ony u mě v hlavě stejně vždycky zůstanou jako Unicorno, Moje maturitní medicínská parťačka a klon mého mozku, Blesk, Tetička Véru (nebo Madame Paris?), Blond 007, Haluška a Lu.
Protože jakmile v noci sedíte na dece a díváte se na hvězdy zrcadlící se na vodní hladině, běháte po parku a hrajete na nepovedenou schovávanou, nebo společně tančíte a skáčete v dešti, víte, že pro vás ti lidi něco znamenají.
Hrozně moc znamenají.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 17. října 2016 v 12:34 | Reagovat

Tvoje články jsou odrazem mojí minulosti, kdy jsem prožívala stejná období, jako ty. Proto mě tak moc baví! :-) Uvědomuješ si to, co většina holek v tvém věku vůbec nevnímá. Život je někdy fajn i skrz maličkosti. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama