Strach z vlastních myšlenek.

7. září 2016 v 12:30 | Sarah Mint |  Ostatní

Strach z vlastních myšlenek.

Každé slovo tohoto článku jsem se rozhodla věnovat jedné dívce, která se mi v poslední době stala velmi blízkou. A také samozřejmě té skupině úžasných, úžasných holek, se kterými mám tu čest se bavit. Tento článek je v podstatě o té dívce a směřován pro ni, ale stejně jako jí ho věnuji i všem těm dvaceti sedmi jiným lidem, kteří momentálně sedí v propocené třídě nebo obědvají ty vynálezy v naší školní jídelně. Mám vás ráda.

Vešla jsem do školy s pomyšlením na pověrčivé rady mé babičky, citující Vejdi do nové školy tou správnou nohou.
Bylo prvního září. Den, kdy jsou všichni studenti krutě odrtženi od dvou měsíců palčivého nicnedělání. Navzdory kyselým obličejům a značné nervozitě jsem se do školy velmi těšila. Těšila jsem se na nové lidi, nové zážitky, nové povinnosti, spoustu učení a příštích dlouhých osm let svého života.

Přišlo mi to neuvěřitelné - vcházím do školy, poprvé jako student, a budu do ní takto prvního září vcházet celých osm let. Ta životní etapa se zdála tak dlouhá, až mi přeběhl euforický mráz po zádech.

Všichni mí budoucí spolužáci měli oproti mně velkou výhodu - všichni se znali z adaptačního pobytu, kterým společně prošli pár dní zpátky. Znali se - znali se z bývalých škol nebo od vidění. Znali svá jména a měli už o ostatních základní obrázky a poznatky - o těch, kteří jsou rádi středem pozornosti učitelů, i o těch, kteří radši tiše sedí v koutě.

Zmatená, vystrašená, nervózní.
Přesně s těmito pocity jsem vstoupila do naší kmenové třídy a poprvé zahlédla skupinu dvaceti osmi lidí, které budu znát v příštích letech ještě lépe než sama sebe.
Ať už mi budou lézt na nervy, nebo je budu obdivovat, v tu chvíli jsem vlivem nervozity v podstatě nepřemýšlela.

Nikdo mě neznal. Postřehla jsem ty pohledy říkající Kdo sakra je ta divná malá rozcuchaná holka, která suverénně kráčí do naší třídy, jako by tu snad patřila? nebo ty tiché zašeptání "Co tu dělá?", "Kdo to je?" a podobně. Všechny lavice se zdály plné. Všichni si povídali, smáli se, jako by se znali už dlouhá léta.

Všimla jsem si volného místa v první lavici v levé části třídy. Na druhém místě seděla pozitivně a sympaticky vyhlížející dívka, nahýbala se k lavici za sebou, smála se a s někým si povídala.

Už si nepamatuji co jsem řekla - jsem jen vděčná za to, že jsem začala mít problémy s červenáním při nervozitě či trapných situacích až asi rok zpět, v poměrně poslední době, jinak bych v tu chvíli byla zřejmě ještě rudší než rak, cítila se jako v plamenech, a mé ruměnce by vypadaly zřejmě jako zčervenání uhnaného kluka po tělocviku v pubertě.

Ta dívka mě přijala s otevřenou náručí. Jakmile jsem se představila a oddychla si při dosednutí na dřevěnou židli, trochu jsem se zamyslela.

Proč jsem vlastně byla natolik nervózní? A proč jsem se cítila jako že se každý ze třídy se na mě zkoumavě díval a nechtěl mě přijmout za svoji?

Teď se tomu směji. Měla jsem natolik velký mindrák utvořený ve své vlastní hlavě, že jsem si ani neuvědomila, jak přátelská byla v tu chvíli každá tvář mých spolužáků. Jak otevření, milí a zábavní se všichni zdáli. Jak už v tu chvíli tiše předpovídali, že z nás možná jednou bude ta jedna velká parta táhnoucí za jeden provaz, objímající se a podporující se v Domě Ignáce Stuchlého na školním výletě. V tu chvíli mi nedocházelo, že si mezi členy naší třídy najdu "druhé sestry", nejlepší kamarádky, které jsem si jako malá vysnívala. Že se budu těšit na každé první září, a že se mi po nich bude na
dlouhé dovolené stýskat tak moc, jak se mi stýská teď.

*Po dojemném Sářiném svěřovacím momentu bych se chtěla navrátit k oné dívce, která mě jako první napadla, jakmile jsem si přečetla toto téma týdne.*

Ona je zvláštní. Je milá, černá i bílá. Zajímavá.

Odmalička si vážím a všímám zajímavých lidí. Lidí, kteří vás zaujmou jak na první pohled svým extravagantním vzhledem, tak i svou vnitřní povahou. Zamilovávala jsem se do zajímavých knižních postav (tiše vás zdravím Theodore Finchi a Reubene Wildesi, a doufám že se s vámi někdy setkám v knižním nebi), zkoumala jsem zajímavé postavy na ulici a začala o nich psát knihy. Stovky a další stovky příběhů jsou v podstatě o zajímavých kolemjdoucích, o lidech z mého okolí.

Možná si to neuvědomujeme, ale v současné době je enormně těžké nějak se odlišit. Zkuste se nad tím někdy zamyslet a zadumat, jak to dělám já každý večer před spánkem. Tato generace je jako milión lidí překopírovaných v kopírce. Stejné vlasy, stejné oblečení, a potom samozřejmě stejné zájmy, záliby, užívaná slova, názory. Hm.

A potom je tady jedna holka, která je úplně jiná. Je originální. Odlišná. Nesdílí stejné názory, liší se jak vystupováním, tak i povahou. Je upřímná, mile stydlivá. Talentovaná a občas trochu drzá. Liší se v podstatě úplně ve všem, v čem se může lišit.

Občas si neuvědomuje, jak velký dar dostala. Občas jí i její odlišnost vadí. Občas se zamýšlí, co se skrývá v její hlavě.

Ale já bych chtěla říct jen jedno - jak jí, tak i vám.

Nemusíte mít strach. Nemusíte se bát toho, co uděláte, jak se budete cítit, jak se zachováte. Nemusíte se bát nějaké vlastnosti, kterou na sobě nemáte rádi.

A co musíte udělat? Věřit si. To je totiž to jediné, co se počítá.

To vy si rozhodujete jak se zachováte. To vy si rozhodujete, jaký máte názor. To vy si rozhodujete, jakou povahovou vlastnost podporovat a rozvést a jakou zamlčet a utnout. To vy si rozhodujete, kdo jste a kým budete.

Všechno je to jen ve vás. Tak na to pamatujte.

Nikdo vám nemá právo říkat, že jste divní, zvláštní, potrhlí.

Já jsem potrhlá. Pěkně potrhlá. Dnes mi náhodný kolemjdoucí vypověděl, že vypadám jako na fetu, jakmile jsem začala nečekaně tancovat při vyčkávání na přechodu v nádherném kosmopolitním Sydney. Ale užívám si svou potrhlost na maximum. A díky bohu jsem našla několik stejně potrhlých lidí, jako jsem já, kteří dokáží tancovat v dešti jak naprostí idioti a napodobovat hyperaktivní děti při písničkách od Melanie Martinez (doufám, že se právě teď usmíváš).

Nemusíte mít strach z vašich myšlenek. To naopak vaše myšlenky by měly mít strach z vaší moci. To vy jste pánem svých těl.

A co měl znamenat můj tři roky starý zážitek z prvního dne školy? Právě to, že jsem si v hlavě vytvořila obraz toho, jak to celé bude probíhat. Vyfantazírovala jsem si pramen vlastního strachu a to bylo právě pádným důvodem mé nervozity.
Má nervozita neměla příčinu. Ta příčina jsem byla já.

Ke konci článku přidávám citát, který v mém životě už delší dobu přetrvává a odmítá odejít.

You're entirely bonkers.
But I'll tell you a secret; All the best people are.

A na úplný závěr - mám vás ráda. Ty, které při mě stojí, ty které mi den co den pomáhají, ty, které trpí mou potrhlost, ty, které se 13.9. chystám umačkat k smrti. Mám vás ráda, a i když se někdy hádáme, i když vám někdy něco vyčítám nebo lezu na nervy, chci, aby jste si tohle přečetly a věděly to. Mám vás ráda.

Tenhle článek byl jen a pouze pro vás. Děkuji vašim rodičům, že jste se kdy narodily. (Sakra, to znělo asi pěkně divně, co?) Prostě vám děkuji za vaši existenci. Všechny jste krásně úžasné. Snad si to přečte co nejvíce z vás.



"Vítám tě, Harry."
"Jsi bosá. Není ti zima?"
"Trochu. Všechny moje boty naneštěští záhadně zmizely. Nejspíš v tom mají prsty škrkny."

A taky si dávejte pozor na škrkny, když nejsem tam u vás a neodháním je svou přítomností.
Jenom vaše Sára
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 7. září 2016 v 14:39 | Reagovat

Krásně napsané, asi bych to cítila stejně, vracet se zpět do školy. Užívej, jak jen můžeš. Potom už nikdy tolik zábavy nezažiješ. :)

2 Sára Petrásková Sára Petrásková | 8. září 2016 v 2:44 | Reagovat

Děkuji moc! :) Dokáži si představit, že ve studentských letech na školu nadáváme, ale z jiného úhlu pohledu jsou to v podstatě nejkrásnější léta našeho života.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama