Láska napříč charaktery.

8. září 2016 v 14:37 | Sarah Mint |  Můj život
Anglie.
Zapocený autobus, trochu načichlý pachem zabalených obědů a večeří a padesáti teenagerů.
Já a moje skvělá kamarádka, společně se dívajíc na romantickou komedii.
A někde vzadu, daleko od delegátů, někdo, kdo se mi pořádně zaryje do paměti.
Ať už v dobrém či ve zlém.


Bylo léto. Studentská srdce bila jiným rytmem, šťastnějším, volnějším a euforickým.
Nebylo to zdaleka dávno.
Bylo to tyto prázdniny.

Do Anglie jsem se vydala nejen s obrovským dvacetikilovým kufrem a batohem plným jídla, ale předně s pocitem nevázanosti. A taky trochu odvázanosti.
Bylo to poprvé, co jsem se vydávala na dva týdny do ciziny bez rodičů. Cítila jsem se bezprostředně samostatně, ačkoli jsme pořád měli za zády tři spolehlivé delegáty (kteří se občas trochu opili, ale byla s nimi sranda). Odjížděla jsem s úsměvem na rtech a se štěstím v hrudi. Bylo to krásné.

Po nedlouhé cestě nás rozdělovali do rodin, po dvojicích až trojicích. Byla jsem napjatá, očekávajíc kdo se stane mou dvoutýdenní spolubydlící, s kterou budu trávit čas v pokoji a s kterou se dozajista stanu dlouholetou kamarádkou (ano, jsem poměrně naivní, ale čert to vem).


A jakmile přečetli mé jméno, do dvojice ke mně se přihlásil kluk.

Byla jsem si storpocentně jistá, že se jedná o kluka. Měl sice ženský hlas, ženské rysy a evidentní díry po náušnicích, ale mluvil o sobě jako o klukovi, choval se jako kluk, působil jako kluk, oblékal se jako kluk, chodil jako kluk, bavil se s klukama a s klukama taky hodnotil holky.

Byla jsem trochu vystrašená, nebudu vám lhát. Nemám sice obrovský strach se seznamování s lidmi, a taky nejsem obrovský asociál, ale kapka introverta ve mně zakořeněná je. Jinými slovy, mezi cizími lidmi se pekelně stydím mluvit, rudnu jako lastura a kdykoli na mě někdo promluví, zakrývám si tváře prsty a mluvím nesmyslně. A k tomu všemu mám sdílet pokoj s klukem? Bavit se s klukem? Spát vedle kluka? Převlékat se vedle kluka?


Snažila jsem se to brát s nadhledem. Uvolnit se, smát se a nebýt nervózní.

Před tím, než pro nás přijel řidič taxíku a zavezl nás do nové rodiny, jsem se zamyslela, zda mé prvnotní dojmy byly adekvátní. Opravdu ten kluk může mít tak vysoký holčičí hlas a ďolíčky? Dala jsem se do tiché a "nenápadné" konverzace s kamarádkou, která tehdy použila slovo "tomboy" a "transgender". Vzpomněla jsem si na film Dánská dívka a vyděsila jsem se ještě více.

Nemám strach z neznámého. V tu chvíli se mi spíš "stahovaly žíly" z toho, že si s ním / s ní nebudu mít co říct. Že budeme celé večery sedět v trapné tichosti, dívat se na podlahu, on / ona s pánským parfémem, já se svou knihou Harry Potter.

Možná se právě sami sebe ptáte, proč jsem byla tak vystrašená. Proč z toho dělám takovou vědu, vždyť je to normální!

Ano, je to naprosto normální. Ale pro holku, která vyrůstala s pěti sousedy ve venkovském lese, celé dny trávila honěním slepic, chodila od bláta a s rozedranými koleny a pomáhala babičce pěstovat rajčata to sakra není běžné.

Nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Ani jsem se o to nikdy moc nezajímala. Po filmu Dánská dívka, který jsem zmiňovala již výše, jsem o tom věděla pár základních věcí, ale bála jsem se, že se do toho člověka nebudu umět vcítit.


Vciťování a empatii beru jako dvě nejmocnější vlastnosti a bez nich bych v podstatě nedala ani ránu. A když se nebudu umět vcítit, nebudu ani vědět, co má rád / ráda, jaké jsou jeho /její oblíbená témata ke konverzaci, nebo zkrátka a jinými slovy o čem se máme bavit. Ano, měla jsem strach. Zrudly mi tváře, trochu jsem koktala a trapně se smála.

Ale jakmile jsme nastoupily do taxíku a on / ona se představila, uvolnila jsem se. Ne jen na oko, ale skutečně, ve své hlavě. Daly jsme se do řeči. A došlo mi, že všechno, každá z mých předešlých obav, každá z mých myšlenek, byly předsudky.

Ty prachapouhé předsudky které tak nesnáším, ty pitomé předsudky, největší problém současné společnosti.

Vytvořila jsem si v hlavě strach z určitého neznáma, z určité nejistoty, a mé myšlenky ho rozvíjely, podporovaly a živily.

Nechci být jako ostatní - nechci odsuzovat lidi jenom proto, že se liší.

A přitom si to teď tak vyčítám - vždyť jsme každý stejní. Každý jsme lidé. Každý máme problémy ve svých životech, každý jsme občas na dně a občas na vrcholu, ať už jsme kluk, holka, transgender, agender.


Všichni jsme lidé. Všichni máme právo na štěstí. A všichni máme právo na lásku, ať už bude v jakékoli podobě.

Neschazujme ostatní za to, že jsou jiní. Nemějme vůči lidem předsudky jen proto, že se necítí dobře ve své kůži.

Zakažme svým myšlenkám říkat si S tím se bavit nebudu, ten je jiný.

Ať už se liší barvou pleti, náboženstvím nebo sexualitou.

Raději to s nimi prodiskutujme, proberme, podpořme je. Poněvadž to je právě to, co podobní lidé potřebují.

Podporu ostatních předtím, než budou moci podporovat sami sebe.


Co jsem tímto chtěla říct? Že jsem poznala někoho, kdo mě na první pohled vyděsil. Že jsem měla strach z konverzace. A potom jsem zjistila, že uvnitř se skrývá úplně stejná bytost jako je ve mně. Byla jiná, ale vlastně tak stejná. Byla stejná, ale vlastně tak jiná.

I heterosexuál si může rozumět s trangenderem.

Rozhodla jsem se zamezit předsudky, které jsou v naší generaci zakořeněny. Rozhodla jsem se vnímat všechny typy lidí jako jeden jediný - jako člověka.

A chtěla bych své uvědomění poslat dál - dalším lidem. Co nejvíce lidem.

Přála bych si sdílet tento článek na všech sociálních sítích, aby si ho všichni přečetli a zamysleli se.


Zamysleli se nad tím, jestli není občas dobré zahodit předsudky za hlavu a poznat člověka zevnitř - jeho povahu, vlastnosti, charakter.

Ať už je jakýkoli.

Dejme mu šanci.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vítek Vítek | E-mail | 8. září 2016 v 14:39 | Reagovat

Ahoj Sáro, máš moc pěkně udělaný blog.

2 Ellie H. Ellie H. | Web | 8. září 2016 v 18:57 | Reagovat

Musím snad dodávat, jak mě moc tento článek zasáhl?
V životě jsem se setkala s hodně homofobními lidmi, ale ty jsi mi dala tu důvěru v lidstvo. Dala jsi mi důvěru v to, že každá člověk je tajemný, skvělý, úžasný a jedinečný, i když o to nestojí.
Vždy při tobě stojící a podporující
Ellie

3 Sára Petrásková Sára Petrásková | Web | 11. září 2016 v 8:42 | Reagovat

[1]: Ahoj Vítku, moc děkuji :)

[2]: Eliško, já nemám slov. Tento článek měl přesně takový účel - předat něco dál. Něco dát. Nějak poučit. Nějak přesvědčit. Nějak uvědomit lidi, že je lepší chovat se upřímně, než afektovaně a s předsudky.
Děkuji za tvé chápání. Děkuji za tvou podporu. Děkuji za vše.

4 lapis lapis | Web | 30. září 2016 v 0:21 | Reagovat

Je to vlastne aj moje prianie, aby ludia boli najprv ludmi a potom tym za co sa povazuju.  Usetrilo by to tolko problemov a aj nejaky ten sedy vlas :-)  ... no nestava sa casto ... ale o to vdacnejsi som za kazdeho jedneho cloveka ktoreho mam v telefonnom zozname a je niecim trocha "krivy". Za kazdu jednu pohladnicu, kde namiesto oslovenia v adrese pan x.y  je napisane "mlady idiot" alebo "ctena prdelka" ... Ked to citam zarucene mi to vycari usmev na tvari a pani postarke tiez :-)  ... Takyto ludia su poklad. Presne vedia ako budem reagovat a chcu mi urobit radost ... Su vzacny ako ta sol.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama