Černobílé slzy. | Kapitola třetí

8. září 2016 v 10:47 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Zhluboka jsem se nadechla. Má samotářská a nespolečenská povaha mi tvořila roztřesená kolena z nervozity a nepříjemný knedlík v krku. Zvedla jsem se z vrzající židle, odložila svačinu a s co největším odhodláním jsem se pomalu přišourala do levého stinného kouta k poslední lavici s obsazeným pouze jedním místem. Zalkla jsem se. "Jsem Zoe," zašeptala jsem chraplavě a co nejtišeji. Zvedla oči a zahleděla se do těch mých. Chvíli nevěřícně těkala od mých očí k podlaze, jakoby si připadala jako ve snu (dokonce jsem postřehla, že se silně štípla do paže). Dlouho neodpovídala, a já se nervozitou třásla tak moc, že jsem se dokonce pokusila o nedůstojný útěk. Mé nohy se ovšem přibetonovaly a přišily k podlaze a já stála jako sloup. "Fin." Zašeptala po nekonečné odmlce a já zhluboka odfrkla. "Můžu?" máchla jsem rukou k volnému místu vedle ní a ona přikývla.
"Zoe, kde tě mám?" zapěla sladce profesorka angličtiny a očima za půlměsíčkovými brýlemi projela třídu křížem krážem. "Zoe dnes chybí?" většina očí mých spolužáků se zaujatě rozhlédla po třídě. Profesorka skutečně zabloudila a zašmejdila až do rohu třídy, kde mne našla sedět s úsměvem a potlačeným smíchem společně s . Skutečně jsme vedle sebe seděly sotva pět minut a dusily se smíchy. Reakce angličtinářky nebyla ovšem vůbec taková, jakou jsem očekávala. S nasupeným výrazem mi hodila věci do původní lavice a odvlekla Fin do ředitelny.
"Fin!" zakřičela jsem přes celou chodbu s nechápavým výrazem. Ona kolem mne nepřítomně prošla, jako by mne nikdy neviděla a nevědomě zaplula do třídy, do davu řvoucích teenagerů hádajících se o nejhezčí barvě laku na nehty. Na mé otázky odsekla jen "Nech mě na pokoji."
Mí rodiče nechápavě přihlíželi mému přístupu; přestávala jsem dbát na své ambice, zapomínala jsem úkoly a neučila se tak aktivně jako v předešlých týdnech. Diplomy přestaly přibývat, objevovaly se mi kruhy pod očima a nosila jsem rozcuchaný drdol, vytahané trička, tepláky a tenisky. Vteřiny na hodinkách začaly plynout pomaleji, škola se táhla a nikdy jí neubylo. Když jsem dostala z matematiky za tři, přišla za mnou. Ona.


Fin.
Dnes je to devět dní od telefonátu.
Stále nic, žádné zprávy, žádné nepřijaté hovory ani dopisy na mém parapetu.
Co je s tebou?
Nechodím do školy, máma mě omluvila na neurčitou dobu a domluvila mi domácí vyučování.
Donutili mě chodit na různé výslechy a psychologické kontroly - kde jsi a proč tohle děláš?
Prosím, vrať se zpátky.
Pokud si myslíš, že nikoho nemáš, tak se pleteš.
Jsem tady.
Zoe

"Ahoj," zašeptala tiše. Byla přestávka, takže jsem jejím slovům skoro nerozuměla a odezírala jsem je ze rtů. Sklopila jsem pohled. "Omlouvám se." Prohodila rychle. Mávla rukou směrem k chodbě (popravdě i mě ty slova o funkcích oblíbené žehličky na vlasy jedné z nejpopulárnějších dívek také zrovna nezajímala). "Nechtěla jsem, aby se stalo tohle." Ukázala na písemku s velkou červenou trojkou v kolečku, doslova bijící do očí. "Jen ti nechci ublížit." Dodala rychle a já zalapala po dechu. "Ublížit?" zavrčela jsem ironicky. "Myslela jsem, že si budeme rozumět!" odsekla jsem. "To já taky." Pohodila jsem rameny. "Tak co tady tedy řešíme?" Nic neřekla. Otočila se a odešla. Viděla jsem její záda mizící z mého dohledu. Můj pohled brzy rozmazaly slané slzy. Rychle jsem je potlačila a vrátila se do třídy. Mé myšlenky se upnuly pouze k jednomu tématu; nehodlám si od této holky kazit život. Zapomenu na ni a nikdy na ni nepromluvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama