Září 2016

The last time we say goodbye.

30. září 2016 v 16:50 | Sarah Mint |  Můj život
Odjakživa jsem matematiku neměla moc v lásce.
Proklínala jsem ji, nebavila mě.
Neviděla jsem v ní nic víc než zpletitou nezajímavou změť nudných prázdných čísel, které tam jsou jen proto, že tam prostě být musejí.
Nešla mi.
Což je docela paradoxní, protože jsem v teprve deváté třídě základního vzdělání, a věci jako faktoriály, integrály a povinná maturita z matematiky stále pyšně čekají v dáli přede mnou.

Osm měsíců.

27. září 2016 v 21:09 | Sarah Mint |  Můj život
Existují různé druhy blogů.
Anonymní, dívčí, zabývající se kosmetikou, nasměrovány k umění, upřímné.
A pokud vám mohu něco slíbit, tento článek, ač trochu děsivě, podtrhává pouze realita a upřímnost.
Nic víc a nic míň.

Eulerův vzorec.

22. září 2016 v 22:45 | Sarah Mint |  Můj život
Strach.
Strach z osvojení.
Strach z uzavření.
Strach ze zanevření.
Strach z šachovnic.
Strach z havraního peří.
Z černých ovcí i bílých ovcí.
Strach z myšlenek.
A ze zrcadel.
Z poznámkových lístků i objetí.
Strach.

Svět kolem nás.

11. září 2016 v 14:23 | Sarah Mint |  Ostatní
15 let.
15 dlouhých let a jeden jediný den, který změnil lidstvo.
15 zoufalých let od smrti 3 000 nevinných lidí.
15 let ode dne, kdy na světe začalo být nebezpečno.
15 let ode dne, kdy bylo ještě povoleno si na palubu letadla brát kapesní nože a řezáky na dopisy.
Přesně 15 let od 11. 9. 2001.

Láska napříč charaktery.

8. září 2016 v 14:37 | Sarah Mint |  Můj život
Anglie.
Zapocený autobus, trochu načichlý pachem zabalených obědů a večeří a padesáti teenagerů.
Já a moje skvělá kamarádka, společně se dívajíc na romantickou komedii.
A někde vzadu, daleko od delegátů, někdo, kdo se mi pořádně zaryje do paměti.
Ať už v dobrém či ve zlém.

Černobílé slzy. | Kapitola třetí

8. září 2016 v 10:47 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Zhluboka jsem se nadechla. Má samotářská a nespolečenská povaha mi tvořila roztřesená kolena z nervozity a nepříjemný knedlík v krku. Zvedla jsem se z vrzající židle, odložila svačinu a s co největším odhodláním jsem se pomalu přišourala do levého stinného kouta k poslední lavici s obsazeným pouze jedním místem. Zalkla jsem se. "Jsem Zoe," zašeptala jsem chraplavě a co nejtišeji. Zvedla oči a zahleděla se do těch mých. Chvíli nevěřícně těkala od mých očí k podlaze, jakoby si připadala jako ve snu (dokonce jsem postřehla, že se silně štípla do paže). Dlouho neodpovídala, a já se nervozitou třásla tak moc, že jsem se dokonce pokusila o nedůstojný útěk. Mé nohy se ovšem přibetonovaly a přišily k podlaze a já stála jako sloup. "Fin." Zašeptala po nekonečné odmlce a já zhluboka odfrkla. "Můžu?" máchla jsem rukou k volnému místu vedle ní a ona přikývla.
"Zoe, kde tě mám?" zapěla sladce profesorka angličtiny a očima za půlměsíčkovými brýlemi projela třídu křížem krážem. "Zoe dnes chybí?" většina očí mých spolužáků se zaujatě rozhlédla po třídě. Profesorka skutečně zabloudila a zašmejdila až do rohu třídy, kde mne našla sedět s úsměvem a potlačeným smíchem společně s . Skutečně jsme vedle sebe seděly sotva pět minut a dusily se smíchy. Reakce angličtinářky nebyla ovšem vůbec taková, jakou jsem očekávala. S nasupeným výrazem mi hodila věci do původní lavice a odvlekla Fin do ředitelny.
"Fin!" zakřičela jsem přes celou chodbu s nechápavým výrazem. Ona kolem mne nepřítomně prošla, jako by mne nikdy neviděla a nevědomě zaplula do třídy, do davu řvoucích teenagerů hádajících se o nejhezčí barvě laku na nehty. Na mé otázky odsekla jen "Nech mě na pokoji."
Mí rodiče nechápavě přihlíželi mému přístupu; přestávala jsem dbát na své ambice, zapomínala jsem úkoly a neučila se tak aktivně jako v předešlých týdnech. Diplomy přestaly přibývat, objevovaly se mi kruhy pod očima a nosila jsem rozcuchaný drdol, vytahané trička, tepláky a tenisky. Vteřiny na hodinkách začaly plynout pomaleji, škola se táhla a nikdy jí neubylo. Když jsem dostala z matematiky za tři, přišla za mnou. Ona.


Fin.
Dnes je to devět dní od telefonátu.
Stále nic, žádné zprávy, žádné nepřijaté hovory ani dopisy na mém parapetu.
Co je s tebou?
Nechodím do školy, máma mě omluvila na neurčitou dobu a domluvila mi domácí vyučování.
Donutili mě chodit na různé výslechy a psychologické kontroly - kde jsi a proč tohle děláš?
Prosím, vrať se zpátky.
Pokud si myslíš, že nikoho nemáš, tak se pleteš.
Jsem tady.
Zoe

"Ahoj," zašeptala tiše. Byla přestávka, takže jsem jejím slovům skoro nerozuměla a odezírala jsem je ze rtů. Sklopila jsem pohled. "Omlouvám se." Prohodila rychle. Mávla rukou směrem k chodbě (popravdě i mě ty slova o funkcích oblíbené žehličky na vlasy jedné z nejpopulárnějších dívek také zrovna nezajímala). "Nechtěla jsem, aby se stalo tohle." Ukázala na písemku s velkou červenou trojkou v kolečku, doslova bijící do očí. "Jen ti nechci ublížit." Dodala rychle a já zalapala po dechu. "Ublížit?" zavrčela jsem ironicky. "Myslela jsem, že si budeme rozumět!" odsekla jsem. "To já taky." Pohodila jsem rameny. "Tak co tady tedy řešíme?" Nic neřekla. Otočila se a odešla. Viděla jsem její záda mizící z mého dohledu. Můj pohled brzy rozmazaly slané slzy. Rychle jsem je potlačila a vrátila se do třídy. Mé myšlenky se upnuly pouze k jednomu tématu; nehodlám si od této holky kazit život. Zapomenu na ni a nikdy na ni nepromluvím.

Krvavý odstín mořské pěny. | Kapitola třetí

8. září 2016 v 10:38 | Sarah Mint |  Detektivního žánru
"William Times." Zopakuje si pro sebe vzrostlý muž se značným strništěm na tváři. Působí neudržovaně, nevyspale, unaveně a zdrceně. "William Times."

Výslechová místnost je strohá a obyčejná. Nachází se v ní jen stůl, dvě židlě naproti sobě, dveře, podlouhlé okno, které je z vnitřní strany matné a dvě kamery v rozích u stropu.

"Pane Finnigane." Vysoký muž stiskne dlaň čerstvě příchozího a zpět se posadí na nepohodlnou židli.
"Takže, pane Tobiasi."
"Timesi."
"Pane Timesi. Dnes se vás zeptám na pár otázek k případu smrti vašich dvou dcer, Lary a Julie Timesových. Nejsem sice povinnen vám sdělovat více informací než-li je třeba, ale rozhodl jsem se jednat upřímně a spravedlivě. Příčina smrti vaší dcery Julie byla konstatována jako sebevražda, konkrétně předávkování Rohypnolem. Jedná se o léčivo s výrazným sedativním, anxiolytickým a myorelaxačním účinkem. Používá se při léčbě nespavosti a v injekční formě při anestezii. Jelikož je to léčivo striktně vázané na lékařský předpis, ptám se vás; kde Julia na Rohypnol narazila?" Muž svraští čelo. Ani on nevypadá zdaleka udržovaně; je skleslý a žalostně bolestný, což by se dalo přikládat ke ztrátě jeho jediných dvou dětí. Přemýšlí zdlouhavě a usilovně.
"To netuším. Ani já, ani má manželka nespavostí netrpíme. A stejně tak netrpěla ani jedna z našich dvou dcer."
"Jaký jste měl se svými dcerami vztah?"
"S Julii skvělý. Byla po matce; milá, empatická, soucitná, nápomocná. Chystala se na studium psychologie, aby pomáhala dětem v nouzi. A Lara si právě procházela velmi těžkým obdobím. Měla dlouhodobý vztah s přítelem, který se s ní náhle rozešel. Začala se cítit skleslá a propadala depresím, odřízla se ode mě a mé manželky, uzavřela se do sebe a přestala s námi komunikovat. Začala pít a kouřit, utíkala z domu. A my s manželkou jí to často vyčítali. Zrovna tu noc před naším odjezdem do zahraničí přišla domů natolik opilá, že slovně a fyzicky napadla mou manželku. Pohádali jsme se, ona utekla z domu a ani jsme se nerozloučili. A teď... Teď se s ní už nikdy neuvidím..." Muž si vloží obličej do dlaní a utře si slzu, která mu proudí po tváři. Charles Finnigan se nenechá odtrhout od tématu a sleduje schéma na svém papíře.
"Jak se jmenoval přítel vaší dcery Lary?"
Muž zašátrá v paměti.
"Byl to ten Eatnovic mladej. Jason."
Kontaktovat Jasona Eatna, poznamená si detektiv na roh papíru.
"Je někdo, s kým by Lara, třeba ve škole, vyloženě nevycházela?"
"Ve škole asi ne, nebo se nám spíše o ničem takovém nesvěřila. Vždy byla dobrý člověk, akorát v poslední době se přestala stýkat se svými kamarádkami a zůstávala na všechno sama."
"Co mohlo přivést vaši dceru Julii k sebevraždě?"
"O ničem nevím. Měla brilatní známky, příjemného přítele, skvělý vztah s námi. Žila krásný život a já stále nevěřím, že by si ho sama vzala. Julia by to nikdy neudělala. A navíc; navíc ji naše sousedka našla mrtvou v Lařiném pokoji. Něco bylo špatně."
"V Lařiném pokoji?"
"Ano. Naše sousedka nesla Julii recept na koláče, který slíbila mé manželce. Nebyla ve svém pokoji, tak prohlédla i ostatní, protože jsme jí řekli že Julia bude doma. A našla..." Muž se zalkne a následuje delší pauza, kdy oba v tichosti sedí a propalují stůl před sebou.
"Moment, neříkal jste, že Julia měla přítele? Příjemného přítele?"
"Ano. S tím chlapcem chodila už šestým rokem. Colin Jones, velmi příjemný mladík. Pokoušel jsem se ho kontaktovat a sdělit mu tu žalostnou zprávu, jenže na mé hovory nijak nereagoval."
Kontaktovat Colina Jonese.
"Říkal jste, že jste odjížděli do ciziny za matkou vaší manželky. Jaký jste měl důvod?"
"Je v těžkém stádiu rakoviny mozku. Jednalo se o poslední rozloučení."
"Proč nejely vaše dcery s vámi?"
"Svou babičku téměř neznaly. Žije ve Francii v Evropě, a to je přeci jen pěkně daleko. Má manželka totiž není zdejší. A také jsme děvčata nechtěli zatěžovat tak emotivními momenty." Deketiv zakaboní čelo, na moment se zamyslí a skladbu odpovědi si v rychlosti naškrábe na svůj papír. Vpije se protijšímu muži do očí.
"Co víte o těhotenství vaší dcery Lary?"
"Cože?" Detektiv se pousměje.
"O šestitýdenním těhotenství vaší šestnáctileté dcery Lary."
"To musí být nějaký omyl, ona rozhodně..."
"Řekl bych, že pitevní lékaři toho ví více než vy."
Zavládne ticho. Tvrdé, úpěnlivé a ničím nerušené ticho. Detektiv krutě shlíží do očí zdrceného muže, který čím dál tím více upadá v pláč.
"Takže jste o tom nevěděl?"
Muž jen zavrtí hlavou. Nenachází slov.

+++

"Takže ani otec ani matka o Lařiném těhotenství nic netušili." Susan si promne dlaně a očima projíždí kvapně nadrápané odpovědi z výslechů. "Lara měla spoustu kamarádek, jak vidím."
"A všechny z nich vypověděly to samé - že s ní vždy skvěle vycházely, že jim byla oporou, a že se s ní asi před dvěmi měsíci rozešel ten kluk. Že se zhroutila, zhoršily se jí známky a začala si dobrovolně ubližovat na zdraví. Že se jí pokoušely pomoci, ale nenechala je. Odstřihla se od nich a začala je ignorovat. Prý ani nechápou, jak mohla takového idiota někdy milovat. A žádná z nich taktéž nic netušila o tom, že byla v jiném stavu."
"Asi před dvěmi měsíci? Šest týdnů?"
"Už jsem tomu klukovi zavolal. O Lařiné smrti nic netušil. Přijde zítra okolo druhé odpolední na výslech."
"A co kamarádky Julie? Řekly něco nového?"
"Jen potvrdily to, co řekli otec a matka."
"A co ta sousedka?"
"Skutečně nesla recept na mrkvový koláč. A skutečně se tělo Julie nacházelo v pokoji její sestry."
"Všechny výpovědi do sebe zapadají. Nejevil nikdo známky lhaní?"
"Ani v nejmenším. Všichni jsou z té tragédie zdrcení. A všichni se navzájem doplňují. Nikdo neřekl nic jinak než ten druhý."
"A co ten druhý přítel? Ten Colin?"
"Nereagoval ani na mé hovory. Našel jsem místo jeho pracoviště, obchodní terminál v přístavu v Barangaroo."
"Tak v tom případě si asi vyjedeme k Harbour Bridge." Detektiv se zazubí, ale po setině sekudny jeho tvář opět zvážní.
"Asi ano."

+++

Charles Finnigan sjede výtahem do jednoho z nejspodnějších pater a v přilehlém zrcadle si mezery prstů alespoň trochu upraví své rozčepýřené vlasy, prsty projede po své bradě a nechá si jeho tvrdé zarostlé vousy jemně bodnout do článku ukazováčku. Zazubí se na svůj odraz a z mezer mezi zažloutlými zuby si vyškrábne zbytek kávového prášku. Někde v útrobách své roztržené kapsy u kalhot najde nažloutlou a nakousnutou mentolku a bez přemýšlení si ji vhodí do úst, aby co nejefektivněji zaplašil pach cigaret. Jakmile se těžké a postarší výtahové dveře otevřou a odhalí patru s pitevním oddělením jeho zchátralé tělo, pevně stiskne čelist a zaplaší myšlenky na svou manželku.

"Pane Finnigane." Lékař v děsivě bílém plášti k němu rychle přiskočí a s vážnou tváří mu podá ruku na pozdrav.
"Chtěl jste se mnou mluvit."
"Ano. Odebrali jsme vzorek DNA plodu Lary Timesové, přesně jak jste nám nakázal. Chtěl jsem vám sdělit jméno otce, které jsme před chvílí zjistili, a také vám ukázat drobné detaily, které nám před tím utekly."

"Předpokládám, že jméno otce zní Jason Eaton."
"Mýlíte se, pane detektive. Jméno otce toho šestitýdenního plodu je Colin Jones."
"Colin Jones? Víte to jistě?"
"Naprosto."
"Tak v tom případu přeci jen bylo trochu víc bordelu, který před náma chtěli uklidit." Zamumlá detektiv, spíše na svou adresu. Z věšáku sebere připravenou roušku a bílý lékařský plášť.

Lékař otevře masivní ocelové dveře a rozsvítí zářivky. Uvnitř místnosti je silně cítit štiplavý čpavek a nepříjemná zima. Na dvou lehátkách, pod bílým kusem textilu, leží obrysy dvou ženských těl. Lékař si upraví rukavice a odkryje látku z jednoho lehátka, na jehož čele klimbá visačka se štítkem Julia Timesová, 21 let.

"Jizvy na rukou jsou staré jen pár dnů. Jsou velmi tenké a nehluboké, byly v procesu hojení. Pravděpodobně se jednalo o počáteční stádium sebepoškozování, prováděla ho velmi úzkým předmětem, jako je jehla nebo špendlík. Také jsme si povšimli známek nějaké vykonávané činnosti na jejích nehtech. Má je zlámané, nalámané a odřené. Na rameni má zfialovělé modřiny, obrysy mužských prstů."

Lékař odkryje hrubý textil i z druhého lehátka. Detektiva pohled na dvě zoufalá a křehká ženská těla zlomí veprostřed. Těžce oddechuje a poslouchá duté, hlasité údery svého srdce. Přál by si těm dvěma dívkám zpátky vrátit jejich nedokončené životy. A právě v tuto chvíli na něho dolehne tíha a bolest celého případu. Ucítí tenké slzy, které se mu vtlačí pod víčka, ale okamžitě je zaplaší. Prohlédne zašité jizvy na podbřišcích obou dívek, uvidí kouzlo nového, rodícího se života, které bylo násilým odebráno. Spatří malé, usměvavé dítě, pobíhající po pokoji. Šťasné dítě, jeho úsměv, jeho oči.

Není to žádné neznámé dítě. Je to jeho dítě. Jeho jediné, šťastné a zdravé dítě, které nemělo prostor dožít svůj život. To dítě, pro které by zemřel.

Strhne si roušku a hystericky setřepe plášť. Odejde z místnosti, se vztyčenou bradou, nastoupí do výtahu a neohlášeně vtrhne do ředitelské kanceláře.
"Jsem odepsanej slaboch. A dávám výpověď.

Strach z vlastních myšlenek.

7. září 2016 v 12:30 | Sarah Mint |  Ostatní

Strach z vlastních myšlenek.

Každé slovo tohoto článku jsem se rozhodla věnovat jedné dívce, která se mi v poslední době stala velmi blízkou. A také samozřejmě té skupině úžasných, úžasných holek, se kterými mám tu čest se bavit. Tento článek je v podstatě o té dívce a směřován pro ni, ale stejně jako jí ho věnuji i všem těm dvaceti sedmi jiným lidem, kteří momentálně sedí v propocené třídě nebo obědvají ty vynálezy v naší školní jídelně. Mám vás ráda.

Vešla jsem do školy s pomyšlením na pověrčivé rady mé babičky, citující Vejdi do nové školy tou správnou nohou.
Bylo prvního září. Den, kdy jsou všichni studenti krutě odrtženi od dvou měsíců palčivého nicnedělání. Navzdory kyselým obličejům a značné nervozitě jsem se do školy velmi těšila. Těšila jsem se na nové lidi, nové zážitky, nové povinnosti, spoustu učení a příštích dlouhých osm let svého života.

Přišlo mi to neuvěřitelné - vcházím do školy, poprvé jako student, a budu do ní takto prvního září vcházet celých osm let. Ta životní etapa se zdála tak dlouhá, až mi přeběhl euforický mráz po zádech.

Všichni mí budoucí spolužáci měli oproti mně velkou výhodu - všichni se znali z adaptačního pobytu, kterým společně prošli pár dní zpátky. Znali se - znali se z bývalých škol nebo od vidění. Znali svá jména a měli už o ostatních základní obrázky a poznatky - o těch, kteří jsou rádi středem pozornosti učitelů, i o těch, kteří radši tiše sedí v koutě.

Zmatená, vystrašená, nervózní.
Přesně s těmito pocity jsem vstoupila do naší kmenové třídy a poprvé zahlédla skupinu dvaceti osmi lidí, které budu znát v příštích letech ještě lépe než sama sebe.
Ať už mi budou lézt na nervy, nebo je budu obdivovat, v tu chvíli jsem vlivem nervozity v podstatě nepřemýšlela.

Nikdo mě neznal. Postřehla jsem ty pohledy říkající Kdo sakra je ta divná malá rozcuchaná holka, která suverénně kráčí do naší třídy, jako by tu snad patřila? nebo ty tiché zašeptání "Co tu dělá?", "Kdo to je?" a podobně. Všechny lavice se zdály plné. Všichni si povídali, smáli se, jako by se znali už dlouhá léta.

Všimla jsem si volného místa v první lavici v levé části třídy. Na druhém místě seděla pozitivně a sympaticky vyhlížející dívka, nahýbala se k lavici za sebou, smála se a s někým si povídala.

Už si nepamatuji co jsem řekla - jsem jen vděčná za to, že jsem začala mít problémy s červenáním při nervozitě či trapných situacích až asi rok zpět, v poměrně poslední době, jinak bych v tu chvíli byla zřejmě ještě rudší než rak, cítila se jako v plamenech, a mé ruměnce by vypadaly zřejmě jako zčervenání uhnaného kluka po tělocviku v pubertě.

Ta dívka mě přijala s otevřenou náručí. Jakmile jsem se představila a oddychla si při dosednutí na dřevěnou židli, trochu jsem se zamyslela.

Proč jsem vlastně byla natolik nervózní? A proč jsem se cítila jako že se každý ze třídy se na mě zkoumavě díval a nechtěl mě přijmout za svoji?

Teď se tomu směji. Měla jsem natolik velký mindrák utvořený ve své vlastní hlavě, že jsem si ani neuvědomila, jak přátelská byla v tu chvíli každá tvář mých spolužáků. Jak otevření, milí a zábavní se všichni zdáli. Jak už v tu chvíli tiše předpovídali, že z nás možná jednou bude ta jedna velká parta táhnoucí za jeden provaz, objímající se a podporující se v Domě Ignáce Stuchlého na školním výletě. V tu chvíli mi nedocházelo, že si mezi členy naší třídy najdu "druhé sestry", nejlepší kamarádky, které jsem si jako malá vysnívala. Že se budu těšit na každé první září, a že se mi po nich bude na
dlouhé dovolené stýskat tak moc, jak se mi stýská teď.

*Po dojemném Sářiném svěřovacím momentu bych se chtěla navrátit k oné dívce, která mě jako první napadla, jakmile jsem si přečetla toto téma týdne.*

Ona je zvláštní. Je milá, černá i bílá. Zajímavá.

Odmalička si vážím a všímám zajímavých lidí. Lidí, kteří vás zaujmou jak na první pohled svým extravagantním vzhledem, tak i svou vnitřní povahou. Zamilovávala jsem se do zajímavých knižních postav (tiše vás zdravím Theodore Finchi a Reubene Wildesi, a doufám že se s vámi někdy setkám v knižním nebi), zkoumala jsem zajímavé postavy na ulici a začala o nich psát knihy. Stovky a další stovky příběhů jsou v podstatě o zajímavých kolemjdoucích, o lidech z mého okolí.

Možná si to neuvědomujeme, ale v současné době je enormně těžké nějak se odlišit. Zkuste se nad tím někdy zamyslet a zadumat, jak to dělám já každý večer před spánkem. Tato generace je jako milión lidí překopírovaných v kopírce. Stejné vlasy, stejné oblečení, a potom samozřejmě stejné zájmy, záliby, užívaná slova, názory. Hm.

A potom je tady jedna holka, která je úplně jiná. Je originální. Odlišná. Nesdílí stejné názory, liší se jak vystupováním, tak i povahou. Je upřímná, mile stydlivá. Talentovaná a občas trochu drzá. Liší se v podstatě úplně ve všem, v čem se může lišit.

Občas si neuvědomuje, jak velký dar dostala. Občas jí i její odlišnost vadí. Občas se zamýšlí, co se skrývá v její hlavě.

Ale já bych chtěla říct jen jedno - jak jí, tak i vám.

Nemusíte mít strach. Nemusíte se bát toho, co uděláte, jak se budete cítit, jak se zachováte. Nemusíte se bát nějaké vlastnosti, kterou na sobě nemáte rádi.

A co musíte udělat? Věřit si. To je totiž to jediné, co se počítá.

To vy si rozhodujete jak se zachováte. To vy si rozhodujete, jaký máte názor. To vy si rozhodujete, jakou povahovou vlastnost podporovat a rozvést a jakou zamlčet a utnout. To vy si rozhodujete, kdo jste a kým budete.

Všechno je to jen ve vás. Tak na to pamatujte.

Nikdo vám nemá právo říkat, že jste divní, zvláštní, potrhlí.

Já jsem potrhlá. Pěkně potrhlá. Dnes mi náhodný kolemjdoucí vypověděl, že vypadám jako na fetu, jakmile jsem začala nečekaně tancovat při vyčkávání na přechodu v nádherném kosmopolitním Sydney. Ale užívám si svou potrhlost na maximum. A díky bohu jsem našla několik stejně potrhlých lidí, jako jsem já, kteří dokáží tancovat v dešti jak naprostí idioti a napodobovat hyperaktivní děti při písničkách od Melanie Martinez (doufám, že se právě teď usmíváš).

Nemusíte mít strach z vašich myšlenek. To naopak vaše myšlenky by měly mít strach z vaší moci. To vy jste pánem svých těl.

A co měl znamenat můj tři roky starý zážitek z prvního dne školy? Právě to, že jsem si v hlavě vytvořila obraz toho, jak to celé bude probíhat. Vyfantazírovala jsem si pramen vlastního strachu a to bylo právě pádným důvodem mé nervozity.
Má nervozita neměla příčinu. Ta příčina jsem byla já.

Ke konci článku přidávám citát, který v mém životě už delší dobu přetrvává a odmítá odejít.

You're entirely bonkers.
But I'll tell you a secret; All the best people are.

A na úplný závěr - mám vás ráda. Ty, které při mě stojí, ty které mi den co den pomáhají, ty, které trpí mou potrhlost, ty, které se 13.9. chystám umačkat k smrti. Mám vás ráda, a i když se někdy hádáme, i když vám někdy něco vyčítám nebo lezu na nervy, chci, aby jste si tohle přečetly a věděly to. Mám vás ráda.

Tenhle článek byl jen a pouze pro vás. Děkuji vašim rodičům, že jste se kdy narodily. (Sakra, to znělo asi pěkně divně, co?) Prostě vám děkuji za vaši existenci. Všechny jste krásně úžasné. Snad si to přečte co nejvíce z vás.



"Vítám tě, Harry."
"Jsi bosá. Není ti zima?"
"Trochu. Všechny moje boty naneštěští záhadně zmizely. Nejspíš v tom mají prsty škrkny."

A taky si dávejte pozor na škrkny, když nejsem tam u vás a neodháním je svou přítomností.
Jenom vaše Sára

Krvavý odstín mořské pěny. | Kapitola druhá

3. září 2016 v 7:57 | Sarah Mint |  Detektivního žánru
Je tmavá noc. Pouliční lampy čiře prosvítají skrz chladné mlhavé temno, které obaluje všechny budovy v ulici asi dvacet minut od pobřeží.

Policejní budova nápadně vyčnívá ze zástupu staveb. Některá z oken jsou tmavá, jiná obalená lacinými žaluziemi, a v jen pár ojedinělých oknech svítí protivné blyštivé zářivky.

U vchodu stojí postava v kabátu, opírá se o omítku, její stříbrný odznak se reflexně odráží od měsíčního svitu a tiše pochrupává do nočního ticha.

V kanceláři umístěné téměř u střechy sedí u stolu muž, kouří levné cigarety a popíjí instatntní kávu, aby své tělo udržel při životě. Už několikátý večer tráví v práci, přemýšlí nad lidmi a jejich činy, a prohlíží si fotografie, které každé ráno před denním světlem pečlivě uschová a uzamkne do svého šuplíku.

Dnešní hluboká noc je ale jiná než všechny ostatní, a stoh papírů orazítkovaných od lékaře pohozený na stole nečiní jediný rozdíl. Všechny myšlenky a pocity muže se točí kolem jedné jediné věci - jednoho jediného těla dívky s rozmočeným oblečením, odřenými částmi těla od skalisek, s hlubokými řeznými ranami na zápěstí. Měla moldánky na kůži a krásné plavé vlasy. Dlouhé řasy a tmavé obočí, pevné rty zfialovělé a rozkousané. Byla by mnohem hezčí, kdyby život už dávno neopustil útroby a skulinky jejího těla.

"Charlesi, s tím tvým nocováním v kanceláři musíme něco udělat." Poznamená žena, jakmile časně ráno utírá několik hrnků se stopami po levné kávě.
"Nemáš cigaretu?" odpoví Charles a nevinně se pousměje.
"Že já tě v tom podporuju," zasyčí žena a zamračí se, ze stolu sebere pár mincí otočí se k východu.
"Víš totiž moc dobře, že moje pracovní síla by nebyla natolik efektivní!" Křikne muž z povzdálí, jakmile žena v pracovním úboru a s vysačkou se jménem Susan Wildsová na prsou seběhne schodiště a zamíří si to k trafice přes ulici.

"No rozumíš tomu?" Mladík v horlivé gestikulaci odhodí svůj pracovní kabát na věšák a tvrdě dosedne ke stolu s čerstvými koblihami pro zaměstnané.
"Já tady dřu jak mezek, a tahle zpropadená kriminálka nechává v čele sedět člověka s mozkovou poruchou."
"To je zoufalství. Jako by neměli na lepšího."
"Slyšela jsi už o tom případu, který teď dostal?" Muž si silně zavdá z hrnku kávy a zakousne se do smažené koblihy s růžovou křupavou polevou.
"O těch mrtvejch sestrách?"
"Ještě nebylo geneticky prokázaný že jsou fakt sestry, ale popis tomu dost odpovídá."
"A tenhle případ fakt řeší Finnigan?"
"Dám na to krk, na kriminálce se teď nemluví o ničem jiným."
"Šašci jedni. Nechávat toho chlapa v ředitelství je ubohý." Muž se uchechtne a vyprskne při tom pár růžových drobků před sebe. Rychle je smete ze stolu a hluboce si lokne kávy. Žena v policejní uniformě si načechrá culík a sklopí pohled.

"Charlesi, co to proboha děláš?" V levé části místnosti, u velké a prostorné skříně se zásuvkami, stojí mužská postava a z každé z jednotlivých přihrádek vyhazuje štosy papírů na podlahu obalenou kobercem. Na podlaze už leží stovky potrhaných, pomačkaných nebo pošlapaných listů.
"Sakra, co blázníš?" žena troufale přistoupí k rozzuřenému muži a soucitně mu stiskne rameno. Ten však jen tiše zavrčí a shodí další šanon na podlahu.
"Ty jsi to ukradla, že? Vzala jsi mi to jediné, co mi po ní zbylo. Vrať mi to, hned!" zakřičí muž a žena ucukne strachy.
"Charlesi!"
"Dej mi to!"
Žena se otočí směrem k nástěnce, která je celá až do nejzadnějších krajů přeplněná lepícími lístky s poznámkami. S bušícím srdcem a rozklepanými prsty najde jeden z mnoha, který muži ukáže před obličej.

Fotografie Ruth (mojí ženy) jsou ve třetím šuplíku mého stolu v kanceláři.

"Charlesi, volali z pitevního. Udělali testy DNA a zjistili, že ty dvě nalezené dívky byly skutečně sestry. Dvě mrtvé sestry v jeden jediný den."
"Mně zas volali z ředitelství."
Susan vzhlédne od monitoru a zahledí se do mužských očí.
"Tohle je můj poslední případ, Susan. Dostávám neschopenku." Susan otevře ústa k řeči, ale hned je zase zavře. Je si moc dobře vědoma toho, že Charles Finnigan je to nejlepší, co téhle kriminální policii mohlo připadnout. Je geniální, inteligentní, vidí do lidí a do případů jako skrz celofánovou folii a každý z nejzáhadnějších případů dovedl vyřešit levou zadní. V podobné branži pracuje už přes třicet let, je znalý, zkušený a stále nenabažený. Bylo proto zkrátka evidentní, že ho jmenovali hlavním vyšetřovatelem. Ale ta tragédie, co se mu do života bezprávně vklínila, měla obrovský dopad jak na jeho fyzické, tak i duševní a psychické zdraví. Proto jen tiše sklopí pohled a koutkem oka sleduje zoufalství, smutek a žal v Charlesově tváři.
"Vzali mi i to nejposlednější z posledního, co mi zůstalo a měl jsem rád. Ale já odejdu se ctí, Susan. A ten případ vyřeším nejlíp, jak to jen dokážu. Jako starý dobrý Charles Finnigan."

"Máte podrobný popis situace?"
"Samozřejmě. Dívka, šestnáct let. Nalezena pět hodin po smrti. Sestra zesnulé Julie Timesové, šestnáctiletá Lara Timesová, byla nalezena místními surfaři. Na obou zápěstích měla hluboké a rovné řezné rány, zbraň pravděpodobně lovecký nůž s velmi ostrou čepelí. Definitivní příčinou smrti však nebylo vykrvácení ale utopení, velké množství vody v plicích. Na tělé drobné známky násilného jednání, modřiny na pažích a na nohou. To nejzajímavější ovšem je, že byla přesně v šesti týdnech těhotenství."
"Tudíž máme důvod hádky s rodiči. A co je nového k případu Julie?"
"Pitva určila jako příčinu smrti předávkování prášky na spaní a velké množství alkoholu v krvi. Nenašli jsme žádné známky násilí. S tělem po smrti nebylo nijak manipulováno. Konstatováno jako sebevražda."
"Výborně. A máte podrobný popis situace?"
"Ale, pane Finnigane, vždyť jsem vám ho právě..."
"V pořádku Joshi, jen žertuji. Jen žertuji."