Zobrazeno.

7. srpna 2016 v 23:58 | Sarah Mint |  Ostatní

Zobrazeno.

Pomalu přejedu prstem po lesklé obrazovce.
Na matném ochranném skle čpí jedinečné otisky článků mých prstů.
Digitální hodiny v horní části ukazují 22:22.
Upustím telefon do peřiny a nepatrně tlesknu, tak jak mi to kdosi vnukl do hlavy.
Prý to přináší štěstí, povídali.

Odemknu telefon čtyřmi jednoduchými čísly - nesprávnému člověku by zřejmě toto "prolomování Enigmy" zabralo okolo pár vteřin, možná o něco méně.
Otevřu galerii fotoaparátu a zasměju se nad desítkami uložených citátů. Prokřupu si prsty, prohrábnu vlasy a otevřu Messenger, aplikaci která mi bere volný čas a dětství, a zároveň umožňuje kontaktovat lidi z různých koutů Česka.

Otevřu jednu z desítek konverzací, hmátnu do prázdného řádku a chvíli tupě civím na klávesnici a různá písmena, která zapadají do jednoho velkého celku, narozdíl ode mě.

Položím se na postel a zakryju si polštářem obličej.

A potom začnu bezhlavě psát, bez přemýšlení, bez rozvah.

Když jsme se poznali, měla jsem na sobě vypelichanou deku začichlou chalupou. Vlasy jsem měla mastné a špinavé, pod dekou šedivý rolák s propálenou dírou uprostřed od nočního ohně a pánské kalhoty.
Ty jsi stál pod trámem na zastávce a počítal drobné na jízdenku.
Mžourala jsem očima a pokoušela se zaostřit na tvé objemné karamelové vlasy, které se zvlnily od deště.
V odlesku trolejbusové zářivky se jednotlivé pramínky tvých vlasů zlatě zaleskly. Opřel ses o dveře a pustil si nějaký soundtrack do sluchátek.
Měla jsem koutky očí napuchlé od pláče a ty ses jen matně podíval, jestli ta pikniková začichlá deka zbarvená od krve a prožraná od myší na sedadle patří bezdomovci nebo bezdomovkyni.
Někde ve vrstvách látek jsi našel obličej - špinavý a začervenalý, trochu mokrý od kapek.
Trochu jsi zamrkal, zřejmě ses ujišťoval zda vidíš správně, a sklopil pohled na zablácenou podlahu a své podrážky.

Ten víkend jsem jela s rodiči na chatu. Má malá sestra šplhala po stromech, tak, jak to dělala pokaždé. Seděla jsem v jehličí, projížděla svou galerii a sledovala zprávy od kamarádky.
Lesní ticho a cvrkot ptáků protl výkřik a když jsem odlepila pohled od sívtivé obrazovky, má sestra ležela na zemi. Šedý kámen, který svou špicí trčel z lesní měkké půdy, se zbarvil do temně ruda. Začala jsem brečet, křičet, a když přiběhl táta, už jsem viděla rozmazaně.

Pohádali jsme se. Má sestra odjela v sanitce a já odmítla přiznat svou chybu. Natáhla jsem na sebe to první, co můj zrak dokázal za plamenu svíce rozlušit. Utekla jsem do lesa, obloha už byla temná a posetá pár hvězdami, které zrovna nezakrýval šedivý mrak. Hmátla jsem do jehličí po piknikové dece, oklepala ji od hlíny a přetáhla si ji přes ramena.

Dala jsem se do běhu a utíkala celý kopec dolů, ačkoli mé plíce vzplanuly v žár a nohy jsem přestala cítit někdy v úpatí.

Usnula jsem na kraji podchodu pod blikající zářivkou a s neklidným bouřlivým svědomím.

Když jsem se probudila, nasedla jsem na první trolejbus a jezdila na konečnou různých linek. Spala jsem na betonu v ráji masových vrahů, mí rodiče o mě nic nevěděli a má sestra byla na jednotce intenzivní péče.

Tiskla jsem čelo na ledové sklo, na které dopadaly drobné kapičky deště a pak - pak jsem potkala tebe.

Tebe.

Od toho dne, co jsi mne poprvé zahlédl, tě sleduji.
Sleduji kam chodíš a ty mne nevidíš.
Nikdy mne nevidíš.

Chodím za tebou, a ať jsi kdykoli a je jakýkoli čas, prohlížíš skrz mým tělem jako Rosie Mistra Cellophane v Chicagu.

Ani si nedovedeš představit kolik inspirace jsi mi dal.

Můj pokoj je plný tvých kreseb, na stěnách jsou mapy se zakreslenými trasami, kam chodíš odpoledne po škole.

Nevím proč to tak cítím.
Nevím proč jsem ochotna za tebou stát.
Nevím proč to všechno dělám, když tě ani neznám.

A nevím proč mne nevidíš.
Když mne nevidíš ty, budou mne moci vidět ostatní?

A když mě nebudou moci vidět ostatní, budu vůbec existovat?

Netuším, co touto zprávou chci říct.
Asi jen - odpověz.

Mé prsty přebíhají po obrazovce bez přemýšlení. Můj mozek se před pár minutami přestal soustředit na všechno ostatní, pouze na slova které vybíhají z mé mysli.

Pravda.
Ctnosti.
Čestnost.
Upřímnost.
Tolerance.

Bez přemýšlení a průtahů zmáčknu tlačítko Odeslat a zamknu telefon.

Za pár dní opět otevřu jednu z konverzací.
Tuhle.
A jediná - jediná věc, kterou vidím na obrazovce, je jedno slovo.

Rozpláču se. Slzy dopadají na skelnou obrazovku a já se přestanu kontrolovat.
Mé tělo se svalí na podlahu. Zatahám se za vlasy, stisknu čelist a pěsti ale hned začnu křičet.
A potom už z mého těla slzy dopadají samy a nemají průhledný odstín - jsou temně krvavě rudé, skoro až do černa.
Uhodím pěstí do podlahy.

Zobrazeno.

Teď, když jste dočetli můj článek k tématu týdne, v levé liště mého blogu najdete různé zajímavé fotografie. Která z dívek na obrázcích vám nejvíce připomíná hlavní hrdinku této krátké povídky?
Děkuji za každý z vašich komentářů.
S.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Ellie H. Ellie H. | Web | 8. srpna 2016 v 15:07 | Reagovat

Opět krásné.
Nejvíc mi dívku (z nějakého nepochopitelného důvodu) připomíná dívka hned pod "fotografkou". Ten zamyšlený pohled se mi k této povídce prostě hodí =).

2 Sarah Mint Sarah Mint | 14. srpna 2016 v 10:10 | Reagovat

[1]: Milá Eliško, děkuji za pěknou reakci. A ano, ta dívka s copem a zamýšlenou tváří je také má favoritka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama