Rozpětí ptačích křídel. | Kapitola první

20. srpna 2016 v 17:28 | Sarah Mint |  Depresivní
LARA
3. 11. 2016

Utíkám. Nohy neposlouchají rozkazy mé zdánlivě rozumné hlavy, která je upozorňuje na možná rizika. Necítím bolest v plicích z nedostatku kyslíku ani bolest ve vyčerpaných nohou. Prostě utíkám střemhlav hluboko do nádherně prosvětleného lesa, který mne nabíjí neznámou energií. Listy tiše šustí, ptáci hrají symfonické písně, a zdálky slyším tříštící se kapičky vody dopadající na tvrdá šedivá skaliska obalena mechem.
Cítím na své mramorově bledé pleti útržky slunečních paprsků procházející přes mírně zežloutlé sesychající listí. Můj nos trhavě přijímá vlhkou vůni lesa a uši se zamilovávají do elegantního zvuku bořící se hlíny, křoupajících listů a praskání lámajících se větviček.
Nevnímám čas, proto mi přijde uběhlá doba jako milisekunda, ačkoli červenající sluneční paprsky chystající se k soumraku naznačují pravý opak. Spatřím temné jezero v mírné rokli uprostřed lesa, soukromě obaleno vrstvou stromů. Půda je seschlá a drtivá, jemné úlomky skal s lehkým cáknutím dopadají do bezedné hladiny kdovíjak hluboko pod povrchem mé reality.
Divoký vodopád dovnitř přináší více a více vody svým nemalým splavem z lesní říčky, která ledově a chladně zurčí skrz kluzké kamení a všemožné překážky.
Bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoli přemýšlení si zuju tenisky, batoh shodím do vlhké půdy a složím na něj všechno své oblečení.
Voda mne vmžiku obalí a přijme jako svou součást. Ponořím do ní celý svůj obličej a na moment se cítím nicotně a bezbarvě, jako nehmotné těleso bez tvaru, končetin i mozku.
O pár momentů později teprve začínám vnímat nápor miliónů malých nožíků symbolizujících teplotu vody někde mezi třemi a čtyřmi stupni Celsia.
Celá má bledá pokožka se pokryje nánosem narůžovělého pláště chladu. Pokouším se odvolat instinkt drncajících zubů, poněvadž se někde hluboko do svého mozku pokouším vštípit informaci, že mi není zima ani chlad, že už jsem jako tělo bez pocitů, emocí a bez duše. Nehmotné tělesa a částičky totiž mráz nepociťují.
Nehnutě ležím na hladině. Celé mé tělo si užívá pocit rozkoše z bolesti, kterou na každém kusu mého těla pociťuji.
A najednou, v jedné vteřině, mé tělo povoluje všechny svaly a já cítím jen, jak se tiše propadá dolů. Voda klouže po mých bocích i loktech.
Pohlcuje mne dovnitř sebe, přímo do chřtánu svých neprobádaných spárů.
Uprostřed ničeho, ve středu obrovského lesa. V této době, kdy si majitelé lyžařských středisek mnou klouby a začínají pořizovat o něco dražší whisky než normálně. V této době, kdy se les stává nebezpečím.
Má mysl je zatemněna. Pozvolna přestávám cítit nadvládu nad svým tělem. Necítím ani bolest v plicích z palčivé potřeby nádechu.
Jen padám hlouběji a hlouběji k matičce zemi. Ke smrti.
Ucítím tvrdý náraz na svých lopatkách. Vytřeštím oči a v obrovské panice se nadechnu velkého doušku vody. Všude kolem není nic, jen temnota.
Cítím malá zrníčka bahna a roztříštěných kamenů rozvířených okolo mého téměř neživého těla.
Jsem na dně ne příliš hlubokého jezera, ovšem hlubokého moc natolik, abych v hloubi sebe nalezla oživující plamen pumpující všechny zbytky energie.
Cítím zpomalování srdečního tepu.
Na moment mám pocit, že už je všechno za mnou, ale krev i nadále pulzuje v mých spáncích a k smrti ledová voda mne bodá a trýzní.
Seberu každý zbytek všeho, co je uvnitř, a silně rozpojím ruce od sebe. Máchnu sebou směrem vzhůru a udělám dlouhé, ale stále bolestné tempo.
Odhodlávám se a pokouším se posunout výš, daleko výš než předtím.
Plameny jsou vyhaslé, cítím ostrou a ledovou čepel kosy pomyslné postavy stojící v černé kápy za mými zády.
Naposledy jemně pohnu špičkami prstů na rukou, zamrkám azurovýma očima a cítím hebkost kaštanově hnědých vlasů na nahých zádech. Uvědomuji si, v posledních vteřinách svého dění, jak moc bych si přála žít. Tak moc, až mne to bolí.
Gravitační síla nádherně tančí s mým tělem v centru a srdci celého lesa. Lehké vlnky vody přicházející ze splavu putují k mému nehybnému a bezvládnému tělu.
Bílé ruce mám rozpražené od sebe jako vzpomínku na touhu po zápase s vůlí, sílou, touhou po přežití a s orgány uvnitř mého těla.
Ta největší věc, se kterou jsem ta dlouhá léta zápasila a bojovala, ta hlavní věc, kterou jsem ryze a upřímně nenáviděla, ten člověk mi nejbližší a zároveň nejvzdálenější, jsem celou tu dobu byla já sama.
A poté, potom co všechny útrapy z mého mozku vymyl proudící pramen lesního potoka, si uvědomuji, jak moc volná se cítím.
Ruce mám od sebe, v nikdy nedokončeném tempu.
Z jiného úhlu pohledu to ovšem celé připomíná nádherné a bolestné rozpětí velkých a mocných ptačích křídel.
Mých vlastních ptačích křídel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jaký druh příběhů by jste si na tomto blogu chtěli přečíst?

Veselé 20% (1)
Romantické 40% (2)
Depresivní 20% (1)
Oddechové 0% (0)
Strašidelné 0% (0)
K zamyšlení 20% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama