If you love me, don't let go. | Prolog

16. srpna 2016 v 16:40 | Sarah Mint |  Depresivní

Lidé jsou jako ponožky darované na Vánoce. Dokud v prádelníku nezbyde žádný z posledních párů, neuvědomují si svou cenu.

Dokud jim nepřestane bít srdce, neuvědomují si tíhu toho enormního daru, který jim byl věnován.

Nic není mocnější než to, co nemůžete ovládat a ovlivnit. Může se vám to bezprávně vklínit do života a neodejít, až dokud to z vás nevymačká poslední kapku něčeho šťastného - úsměvu, vzpomínky, lásky.

A potom do vás začnou cpát radioaktivní drogy.

A vy jenom čekáte na to, až vás něco zabije.

A vy jenom ležíte v nemocnici, posloucháte lítost nebo pláč vašich příbuzných a pozorujete, jak se bestsellery jako Ještě než umřu a Hvězdy nám nepřály stávají populárnější a populárnější...

"Do prdele!" vykřiknu a prásknu polštářky prstů do ubohé klávesnice.
"Zoey? Stalo se něco?"
Hlava mi spadne do dlaní a chladnými klouby si promasíruji čelo.
"Je to beznadějné, Petere." Vydechnu, jakmile ustrašený muž s rozcuchanými vlasy a středním vzrůstem přiskočí k mému pracovnímu stolu, potom co vyskáče schodiště po dvou. Jemně mne pohladí po temeni a posadí se na židli vedle mě.
"Nemám inspiraci. Nemám prameny. Nevím, co psát, Petere, a to se mi ještě nikdy nestalo!" Soucitně očima projede text na obrazovce notebooku, zalkne se a prudce se pootočí na kolečkovém křesle směrem k oknu, abych nezaznamenala jeho dusivý smích pramenící ze dvou zmíněných populárních knih v textu. Přejede si hřbetem dlaně po rtech a nasadí až groteskně ukázkovou vážnou tvář.
"A co takhle tuhle knihu nechat ladem a začít psát jinou?"
"Ty to nechápeš." Vyjedu, zřejmě až nadměrně prudce. "Tahle kniha a tenhle příběh mi v hlavě leží už od dětství. Od sedmi let zdokonaluju vzhled hlavní hrdinky, domýšlím každou skulinku a trhlinu v příběhu, ten příběh znám celý nazpaměť." Rukou odhodím čtyři bloky, celé propsané detaily, jmény, datumy a informacemi. "Napsala jsem už sedmdesát dva verzí, sedmdesát dva začátků, a žádný z nich není takový, jak bych si to přála. Reuben stále není dostatečně mysteriózně milá, má slova stále nejsou realistická a příběh celkově stále není dostatečně dojemný."
"Reuben?" zašeptá. "Není to klučičí jméno?"
"Čert vem jméno," zakleju.
"A navíc v této době, kdy je podobné téma natolik populární."
"Má kniha je jiná než všechny ostatní." Ujistím ho i sebe. Možná když to budu opakovat dostatečně často, sama tomu i uvěřím.
"Ale no tak, Zoey. Jsi šťastná a úžasná matka, máš dvě krásné děti a za sebou dva dechberoucí úspěšné romány. Taky máš doma skvělého manžela," pousměju se. "Který tě bude podporovat i když už žádnou jinou knihu nikdy nedopíšeš."
Zkrabatím čelo. "Děkuju," zamumlám. "Ale ty jsi stejně nic nepochopil."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Ellie H. Ellie H. | Web | 16. srpna 2016 v 21:21 | Reagovat

Název povídky mi strašně připomíná písničku "This is Gospel" =D. A snad ani nemusím zmiňovat, že to je krásně napsané ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama