Srpen 2016

Krvavý odstín mořské pěny. | Kapitola první

31. srpna 2016 v 13:56 | Sarah Mint |  Detektivního žánru
Milí čtenáři,

prázdninová dovolená, nespočet nově objevených míst a hodiny strávené v letadle mi přivedly novou inspiraci - nový námět na příběh, který jsem při včerejším nočním letu při strohém svitu letadla, písničkách ve sluchátkách a silných turbulencích rozvinula do šesti kapitol.

Tento příběh se bude odvíjet spíše detektivním žánrem. Doufám, že ho svými slovy dovedu napsat hravě a zamýšlivě, zajímavě, překvapivě.

Pokud se vám můj příběh bude líbit, budu ráda za každou z vašich reakcí v komentářích.

S.


Rozpětí ptačích křídel. | Kapitola první

20. srpna 2016 v 17:28 | Sarah Mint |  Depresivní
LARA
3. 11. 2016

Utíkám. Nohy neposlouchají rozkazy mé zdánlivě rozumné hlavy, která je upozorňuje na možná rizika. Necítím bolest v plicích z nedostatku kyslíku ani bolest ve vyčerpaných nohou. Prostě utíkám střemhlav hluboko do nádherně prosvětleného lesa, který mne nabíjí neznámou energií. Listy tiše šustí, ptáci hrají symfonické písně, a zdálky slyším tříštící se kapičky vody dopadající na tvrdá šedivá skaliska obalena mechem.
Cítím na své mramorově bledé pleti útržky slunečních paprsků procházející přes mírně zežloutlé sesychající listí. Můj nos trhavě přijímá vlhkou vůni lesa a uši se zamilovávají do elegantního zvuku bořící se hlíny, křoupajících listů a praskání lámajících se větviček.
Nevnímám čas, proto mi přijde uběhlá doba jako milisekunda, ačkoli červenající sluneční paprsky chystající se k soumraku naznačují pravý opak. Spatřím temné jezero v mírné rokli uprostřed lesa, soukromě obaleno vrstvou stromů. Půda je seschlá a drtivá, jemné úlomky skal s lehkým cáknutím dopadají do bezedné hladiny kdovíjak hluboko pod povrchem mé reality.
Divoký vodopád dovnitř přináší více a více vody svým nemalým splavem z lesní říčky, která ledově a chladně zurčí skrz kluzké kamení a všemožné překážky.
Bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoli přemýšlení si zuju tenisky, batoh shodím do vlhké půdy a složím na něj všechno své oblečení.
Voda mne vmžiku obalí a přijme jako svou součást. Ponořím do ní celý svůj obličej a na moment se cítím nicotně a bezbarvě, jako nehmotné těleso bez tvaru, končetin i mozku.
O pár momentů později teprve začínám vnímat nápor miliónů malých nožíků symbolizujících teplotu vody někde mezi třemi a čtyřmi stupni Celsia.
Celá má bledá pokožka se pokryje nánosem narůžovělého pláště chladu. Pokouším se odvolat instinkt drncajících zubů, poněvadž se někde hluboko do svého mozku pokouším vštípit informaci, že mi není zima ani chlad, že už jsem jako tělo bez pocitů, emocí a bez duše. Nehmotné tělesa a částičky totiž mráz nepociťují.
Nehnutě ležím na hladině. Celé mé tělo si užívá pocit rozkoše z bolesti, kterou na každém kusu mého těla pociťuji.
A najednou, v jedné vteřině, mé tělo povoluje všechny svaly a já cítím jen, jak se tiše propadá dolů. Voda klouže po mých bocích i loktech.
Pohlcuje mne dovnitř sebe, přímo do chřtánu svých neprobádaných spárů.
Uprostřed ničeho, ve středu obrovského lesa. V této době, kdy si majitelé lyžařských středisek mnou klouby a začínají pořizovat o něco dražší whisky než normálně. V této době, kdy se les stává nebezpečím.
Má mysl je zatemněna. Pozvolna přestávám cítit nadvládu nad svým tělem. Necítím ani bolest v plicích z palčivé potřeby nádechu.
Jen padám hlouběji a hlouběji k matičce zemi. Ke smrti.
Ucítím tvrdý náraz na svých lopatkách. Vytřeštím oči a v obrovské panice se nadechnu velkého doušku vody. Všude kolem není nic, jen temnota.
Cítím malá zrníčka bahna a roztříštěných kamenů rozvířených okolo mého téměř neživého těla.
Jsem na dně ne příliš hlubokého jezera, ovšem hlubokého moc natolik, abych v hloubi sebe nalezla oživující plamen pumpující všechny zbytky energie.
Cítím zpomalování srdečního tepu.
Na moment mám pocit, že už je všechno za mnou, ale krev i nadále pulzuje v mých spáncích a k smrti ledová voda mne bodá a trýzní.
Seberu každý zbytek všeho, co je uvnitř, a silně rozpojím ruce od sebe. Máchnu sebou směrem vzhůru a udělám dlouhé, ale stále bolestné tempo.
Odhodlávám se a pokouším se posunout výš, daleko výš než předtím.
Plameny jsou vyhaslé, cítím ostrou a ledovou čepel kosy pomyslné postavy stojící v černé kápy za mými zády.
Naposledy jemně pohnu špičkami prstů na rukou, zamrkám azurovýma očima a cítím hebkost kaštanově hnědých vlasů na nahých zádech. Uvědomuji si, v posledních vteřinách svého dění, jak moc bych si přála žít. Tak moc, až mne to bolí.
Gravitační síla nádherně tančí s mým tělem v centru a srdci celého lesa. Lehké vlnky vody přicházející ze splavu putují k mému nehybnému a bezvládnému tělu.
Bílé ruce mám rozpražené od sebe jako vzpomínku na touhu po zápase s vůlí, sílou, touhou po přežití a s orgány uvnitř mého těla.
Ta největší věc, se kterou jsem ta dlouhá léta zápasila a bojovala, ta hlavní věc, kterou jsem ryze a upřímně nenáviděla, ten člověk mi nejbližší a zároveň nejvzdálenější, jsem celou tu dobu byla já sama.
A poté, potom co všechny útrapy z mého mozku vymyl proudící pramen lesního potoka, si uvědomuji, jak moc volná se cítím.
Ruce mám od sebe, v nikdy nedokončeném tempu.
Z jiného úhlu pohledu to ovšem celé připomíná nádherné a bolestné rozpětí velkých a mocných ptačích křídel.
Mých vlastních ptačích křídel.

I mistr byl jednou začátečník.

17. srpna 2016 v 22:24 | Sarah Mint |  Ostatní
Za deset deset.
A já si sedla do křesla, dopila čaj na nachlazení a rozhodla se opět počítači, klávesnici a neznámým lidem, kteří tohle budou číst, vylíčit své myšlenky, pocity a emoce.

Svěřit své nápady internetu mnohdy není nejjednoduší.
Když se tak ale někdo rozhodne a začne na formě svého psaní pracovat, zdokonalovat ji a jeho blog získá úspěch a sklidí pozitivní ohlasy, každého to potěší. Jako jarní sluníčko (občas se za svá připitomnělá přirovnání posílám do háje) nebo něco, na co hodně dlouho čekáte.

Moc se mi zalíbil jeden citát, I mistr byl jednou začátečník. Když se nad tím trochu zamyslíte, zřejmě se dopídíte stejného výsledku jako já - v podstatě tento citát kopíruje české rčení Žádný učený z nebe nespadl.

A abych tu stále necitovala jen pořekadla, vysvětlím vám kam tou nesmyslnou haldou slov mířím.

Když člověk vidí úspěšné, kteří se dokázali prosadit, motivuje ho to k novému začátku. Ke zrození a rozvinutí svého vlastního talentu, který možná dřímá v útrobách jeho těla, ale možná také ne.

A tak během jednoho dne desítky dětí i teenagerů zakládají blogy, youtubové kanály či zkrátka jakoukoli formu účtů na sociálních sítích s vidinou vlastního úspěchu. A někdo tu pomyslnou imaginární hranici také prorazí a sklidí něco, co očekával, v jakékoli formě.

Ale co ti, co se marně pokusili zvítězit a odejít nejen s jakoukoli barvou YouTube buttonu, ale především s psychickým příjemným pocitem, že něco dokázali? Ti, jejichž pokusy zůstaly ladem a skladem?

Budou se pokoušet dál, nebo se vzdají a nechají své pokusy k dispozici těm, co se jim v budoucnu pokusí posmívat za neúspěchy?

Ale konečně; kam tímhle článkem v podstatě mířím? Je spousta lidí, možná i spousta z vás, kteří se rozhodli internetu věnovat a pohořeli. Sklidili namísto toho spoustu posměšků od spolužáků nebo kamarádů, kteří vidí jen dva příspěvky - váš příspěvek, a příspěvek úspěšného bloggera. Porovnávají, konstatují nedostatky, vyhodnotí trapnost a poníží vás takovým způsobem, že se například dokonce rozhodnete smazat příspěvek či blog z historie internetu.

A to mi přijde velmi smutné.
Já psaní článků na blogu miluji. Věnuji zkrátka těm, co můj blog čtou kousek sebe, část malého já (i když předpokládám že ještě menší já než skutečné já by jste si pravděpodobně zaměnili s mládětem severských trollů) a každá z vašich pozitivních zpráv mne vždy potěší a potěšila.

Můj blog pravidelně pár lidí čte, ale nepovažuji ho za nijak dokonalý, úspěšný, perfektní či na úrovni. Tím, že sem přidávám články se v podstatě učím, získávám nějaké zkušenosti a zdokonaluji něco, na čem jsem začala pracovat asi v šesti letech, kdy jsem založila svůj historicky první blog (a upřímně doufám, že ho kvůli mé dlouholeté neaktivitě už Blog.cz vymazal). Předpokládám že pokud se blogování budu aktivně věnovat, za dva nebo tři roky už mé články budou poněkud zábavnější, inteligentnější, čtivější a hravější.

Jestli stále tápete jako ryba na suchu, tím vším jsem chtěla říct jedno; Každý někdy začínal. A každý něco někdy udělal poprvé. Každý máme jiné talenty a předpoklady, které možná budeme v budoucnu rozvíjet.

Znám jednu holku, která se pomocí sociální sítě Wattpad svěřovala internetu se svým každodenním životem. Jenže její články namísto strikntí vážnosti zněly až příliš vtipně a komicky - v tom špatném slova smyslu. Všichni se jí smáli, včetně mě, čehož momentálně poměrně lituji.

I ona začíná. I ona možná za dvacet let vydá nejprodávanější román - přestože to zní poněkud absurdně - kdo ví. A já se jí smála. Jinými slovy jsem udělala něco, co nenávidím - posmívala se neučeným za to, že nejsou v nebi ("Sářiny metafory").

A ačkoli jsou možná její články vtipné, trochu trapné a plné pravopisných chyb, dělá to, co ji baví a naplňuje. Dělá to ráda a cítí se kvůli tomu dobře.

Stejně jako já a můj blog.

Až vaše kamarádka nebo kamarád zveřejní cokoli na sociální síť, nesmějte se mu, ať už to bude sebevíc hrozné. Jakákoli kritika v rámci možností jim pomůže posunout se. Řekněte jim co udělali špatně, zhodnoťte s nimi co udělat lépe a pokud je to baví a dělají to rádi, neberte jim to.

Protože předně jde o ně, o jejich zájmy a názory.

A to samozřejmě neplatí jen u aktivity na sociálních sítích, ale v podstatě u každé z činností které v běžném životě vykováváme.

Můj článek má jediný spád - zkusme změnit názor a neposmívejme se někomu, co něco nedělá stoprocentně. Protože, bůh ví, třeba za pár let bude milionář a v podobném oboru bude na nejvyšší špičce.

If you love me, don't let go. | Kapitola První

17. srpna 2016 v 13:18 | Sarah Mint |  Depresivní

Ostříhanými nehty promačkávám kartonový kelímek od laciné černé kávy z nemocničního automatu.
Nemůžu se ubránit pozorování tváří, slz a zvrácených rodinných osudů, a zároveň pozorování své mladší sestry, která sedí vedle našeho otce a oči má vlhké a nakynuté od pláče.
Do svého bloku kreslí uhlíkem mně moc dobře známou tvář s širokým úsměvem, šedivýma očima a kdysi blonďatými vlasy s kudrlinkami, a rozprsklé kapičky slané vody které jí na měkký papír dopadají z očí jí kresbu proměňují v depresivní abstraktní dílo.
Každá z nás zdědila jiný talent - jinou specifikaci, jinou povahu.
Ona je citlivá, senzitivní, milá a nápomocná lidem. V člověku nikdy nehledá nic špatného, je bezelstná a srdce má vždy na dlani. Člověk vždycky dovede rozklíčovat co od ní má očekávat.
Já jsem jiná. Upřímná, občas drzá. Vidím do lidí jako skrz sklo, což mi obvykle nepřináší nic dobrého. Pocity nechávám stranou a emocemi se nenechávám unést - nebo je alespoň nevynáším na povrch. Občas mívám existencionální krize a má hlava je plná zvláštních myšlenek, pocitů a nápadů, které následně vnáším na papír - ne tuží ani uhlíky, ale slovy - protože to slova jsou to nejmocnější, co v našich životech existuje.
Celkově se svými rysy i povahou podobám naší matce - co v hlavě, to na jazyku, příliš výbušné manévry a nad rozlitým mlékem se zamýšlím až zpětně.
Dokonce i mé až přílišně kudrnaté vlasy vypadají jako matčiny, až na to že odstín mají černý jako uhel. Má pleť je příliš bledá a myšlenky příliš depresivní.

A tak tu teď sedím - s kelímkem v rukou, spisovatelským deníkem v klíně a kamennou tváří, projíždím grimasy lidí, kteří mohou jen sedět a krutě čekat na verdikt lékařů.
"Laro?" stočím pohled směrem ke sklíčenému zdrcenému muži s šedivými vlasy, které kdysi bývaly černé.
"Tak moc mi ji připomínáš," zasýpe a má sestra vzlykne. Návaly emocí nejsou zrovna mé gusto, ale rozhodnu se svou štiplavou poznámku nechat ležet v útrobách mé lebky a použít ji při další příležitosti. Dnes mají právo brečet.
"Říkal jsem si..." odmlčí se. "Byla by ráda, kdyby..."
"Tak už to řekni!" Vyjedu, a on se jako vždy zarazí. Sestra mu stiskne dlaň o trochu víc. Uhodím se klouby do čela a zalituji toho, co jsem právě řekla.
"Byla by ráda, kdyby jsi za ni dopsala příběh Reuben." Oči mi ztvrdnou na linoleu s oděrkami od invalidních vozíků. Uvědomuji si, kolik pro ni tahle kniha znamenala. Mnohdy to pro ni byl důvod proč dýchat, strávila nespočet nocí i dní přemýšlením a sezením nad obrazovkou. Ta kniha byly její plíce i srdce, ona pro ni žila. Nikdy o ní nepřestala mluvit, nikdy o ní nepřestala přemýšlet, a nikdy ji neodložila. Pracovala na ní celý její život, investovala do ní všechny své myšlenky od dětství až po stáří.
"Už odmalička jsi jevila stejný talent jako měla tvá matka. Ona to viděla, na tvém talentu pracovala a rozvíjela ho. Rozhodla se napsat sto variant začátku své knihy. Přesně sto. A poté, co dopsala ten stý, tě začala nevědomky připravovat na to, že její knihu dopíšeš. Bylo to její poslední a největší přání." Mé srdce v tu chvíli práská a buší do mého hrudníku, jako by mi ho mělo rozpárat a vzlétnout do oblak. Ani nevnímám, že se mi pod víčkem tiše začíná rýsovat malá kapička stesku a smutku.

Prudce vstanu a doběhnu do koupelny. Zastavím se před velkým zrcadlem, párkrát zamrkám a spatřím drobnou postavu, která se vedle mého těla začíná rýsovat. Má sytě blonďaté kudrnaté vlasy, jemné rysy a široký úsměv. Tvář jí nehyzdí žádné vrásky, má hebkou a jemnou pleť jako samet.
A pohled upírá na mne - na vyšší postavu s ostrými rysy, kudrnatými vlasy černými jako havraní peří, černou rťenkou na plných rtech, v černém otrhaném oblečení a černými nalakovanými nehty.
Rychle se otočím a obejmu ji, dokud ještě cítím tlukot jejího srdce na své hrudi. Po chvíli, když rozmrkám slzy, objímám vzduch a u toho pláču.
"Mami,"

If you love me, don't let go. | Prolog

16. srpna 2016 v 16:40 | Sarah Mint |  Depresivní

Lidé jsou jako ponožky darované na Vánoce. Dokud v prádelníku nezbyde žádný z posledních párů, neuvědomují si svou cenu.

Dokud jim nepřestane bít srdce, neuvědomují si tíhu toho enormního daru, který jim byl věnován.

Nic není mocnější než to, co nemůžete ovládat a ovlivnit. Může se vám to bezprávně vklínit do života a neodejít, až dokud to z vás nevymačká poslední kapku něčeho šťastného - úsměvu, vzpomínky, lásky.

A potom do vás začnou cpát radioaktivní drogy.

A vy jenom čekáte na to, až vás něco zabije.

A vy jenom ležíte v nemocnici, posloucháte lítost nebo pláč vašich příbuzných a pozorujete, jak se bestsellery jako Ještě než umřu a Hvězdy nám nepřály stávají populárnější a populárnější...

"Do prdele!" vykřiknu a prásknu polštářky prstů do ubohé klávesnice.
"Zoey? Stalo se něco?"
Hlava mi spadne do dlaní a chladnými klouby si promasíruji čelo.
"Je to beznadějné, Petere." Vydechnu, jakmile ustrašený muž s rozcuchanými vlasy a středním vzrůstem přiskočí k mému pracovnímu stolu, potom co vyskáče schodiště po dvou. Jemně mne pohladí po temeni a posadí se na židli vedle mě.
"Nemám inspiraci. Nemám prameny. Nevím, co psát, Petere, a to se mi ještě nikdy nestalo!" Soucitně očima projede text na obrazovce notebooku, zalkne se a prudce se pootočí na kolečkovém křesle směrem k oknu, abych nezaznamenala jeho dusivý smích pramenící ze dvou zmíněných populárních knih v textu. Přejede si hřbetem dlaně po rtech a nasadí až groteskně ukázkovou vážnou tvář.
"A co takhle tuhle knihu nechat ladem a začít psát jinou?"
"Ty to nechápeš." Vyjedu, zřejmě až nadměrně prudce. "Tahle kniha a tenhle příběh mi v hlavě leží už od dětství. Od sedmi let zdokonaluju vzhled hlavní hrdinky, domýšlím každou skulinku a trhlinu v příběhu, ten příběh znám celý nazpaměť." Rukou odhodím čtyři bloky, celé propsané detaily, jmény, datumy a informacemi. "Napsala jsem už sedmdesát dva verzí, sedmdesát dva začátků, a žádný z nich není takový, jak bych si to přála. Reuben stále není dostatečně mysteriózně milá, má slova stále nejsou realistická a příběh celkově stále není dostatečně dojemný."
"Reuben?" zašeptá. "Není to klučičí jméno?"
"Čert vem jméno," zakleju.
"A navíc v této době, kdy je podobné téma natolik populární."
"Má kniha je jiná než všechny ostatní." Ujistím ho i sebe. Možná když to budu opakovat dostatečně často, sama tomu i uvěřím.
"Ale no tak, Zoey. Jsi šťastná a úžasná matka, máš dvě krásné děti a za sebou dva dechberoucí úspěšné romány. Taky máš doma skvělého manžela," pousměju se. "Který tě bude podporovat i když už žádnou jinou knihu nikdy nedopíšeš."
Zkrabatím čelo. "Děkuju," zamumlám. "Ale ty jsi stejně nic nepochopil."

Zobrazeno.

7. srpna 2016 v 23:58 | Sarah Mint |  Ostatní

Zobrazeno.

Pomalu přejedu prstem po lesklé obrazovce.
Na matném ochranném skle čpí jedinečné otisky článků mých prstů.
Digitální hodiny v horní části ukazují 22:22.
Upustím telefon do peřiny a nepatrně tlesknu, tak jak mi to kdosi vnukl do hlavy.
Prý to přináší štěstí, povídali.

Odemknu telefon čtyřmi jednoduchými čísly - nesprávnému člověku by zřejmě toto "prolomování Enigmy" zabralo okolo pár vteřin, možná o něco méně.
Otevřu galerii fotoaparátu a zasměju se nad desítkami uložených citátů. Prokřupu si prsty, prohrábnu vlasy a otevřu Messenger, aplikaci která mi bere volný čas a dětství, a zároveň umožňuje kontaktovat lidi z různých koutů Česka.

Otevřu jednu z desítek konverzací, hmátnu do prázdného řádku a chvíli tupě civím na klávesnici a různá písmena, která zapadají do jednoho velkého celku, narozdíl ode mě.

Položím se na postel a zakryju si polštářem obličej.

A potom začnu bezhlavě psát, bez přemýšlení, bez rozvah.

Když jsme se poznali, měla jsem na sobě vypelichanou deku začichlou chalupou. Vlasy jsem měla mastné a špinavé, pod dekou šedivý rolák s propálenou dírou uprostřed od nočního ohně a pánské kalhoty.
Ty jsi stál pod trámem na zastávce a počítal drobné na jízdenku.
Mžourala jsem očima a pokoušela se zaostřit na tvé objemné karamelové vlasy, které se zvlnily od deště.
V odlesku trolejbusové zářivky se jednotlivé pramínky tvých vlasů zlatě zaleskly. Opřel ses o dveře a pustil si nějaký soundtrack do sluchátek.
Měla jsem koutky očí napuchlé od pláče a ty ses jen matně podíval, jestli ta pikniková začichlá deka zbarvená od krve a prožraná od myší na sedadle patří bezdomovci nebo bezdomovkyni.
Někde ve vrstvách látek jsi našel obličej - špinavý a začervenalý, trochu mokrý od kapek.
Trochu jsi zamrkal, zřejmě ses ujišťoval zda vidíš správně, a sklopil pohled na zablácenou podlahu a své podrážky.

Ten víkend jsem jela s rodiči na chatu. Má malá sestra šplhala po stromech, tak, jak to dělala pokaždé. Seděla jsem v jehličí, projížděla svou galerii a sledovala zprávy od kamarádky.
Lesní ticho a cvrkot ptáků protl výkřik a když jsem odlepila pohled od sívtivé obrazovky, má sestra ležela na zemi. Šedý kámen, který svou špicí trčel z lesní měkké půdy, se zbarvil do temně ruda. Začala jsem brečet, křičet, a když přiběhl táta, už jsem viděla rozmazaně.

Pohádali jsme se. Má sestra odjela v sanitce a já odmítla přiznat svou chybu. Natáhla jsem na sebe to první, co můj zrak dokázal za plamenu svíce rozlušit. Utekla jsem do lesa, obloha už byla temná a posetá pár hvězdami, které zrovna nezakrýval šedivý mrak. Hmátla jsem do jehličí po piknikové dece, oklepala ji od hlíny a přetáhla si ji přes ramena.

Dala jsem se do běhu a utíkala celý kopec dolů, ačkoli mé plíce vzplanuly v žár a nohy jsem přestala cítit někdy v úpatí.

Usnula jsem na kraji podchodu pod blikající zářivkou a s neklidným bouřlivým svědomím.

Když jsem se probudila, nasedla jsem na první trolejbus a jezdila na konečnou různých linek. Spala jsem na betonu v ráji masových vrahů, mí rodiče o mě nic nevěděli a má sestra byla na jednotce intenzivní péče.

Tiskla jsem čelo na ledové sklo, na které dopadaly drobné kapičky deště a pak - pak jsem potkala tebe.

Tebe.

Od toho dne, co jsi mne poprvé zahlédl, tě sleduji.
Sleduji kam chodíš a ty mne nevidíš.
Nikdy mne nevidíš.

Chodím za tebou, a ať jsi kdykoli a je jakýkoli čas, prohlížíš skrz mým tělem jako Rosie Mistra Cellophane v Chicagu.

Ani si nedovedeš představit kolik inspirace jsi mi dal.

Můj pokoj je plný tvých kreseb, na stěnách jsou mapy se zakreslenými trasami, kam chodíš odpoledne po škole.

Nevím proč to tak cítím.
Nevím proč jsem ochotna za tebou stát.
Nevím proč to všechno dělám, když tě ani neznám.

A nevím proč mne nevidíš.
Když mne nevidíš ty, budou mne moci vidět ostatní?

A když mě nebudou moci vidět ostatní, budu vůbec existovat?

Netuším, co touto zprávou chci říct.
Asi jen - odpověz.

Mé prsty přebíhají po obrazovce bez přemýšlení. Můj mozek se před pár minutami přestal soustředit na všechno ostatní, pouze na slova které vybíhají z mé mysli.

Pravda.
Ctnosti.
Čestnost.
Upřímnost.
Tolerance.

Bez přemýšlení a průtahů zmáčknu tlačítko Odeslat a zamknu telefon.

Za pár dní opět otevřu jednu z konverzací.
Tuhle.
A jediná - jediná věc, kterou vidím na obrazovce, je jedno slovo.

Rozpláču se. Slzy dopadají na skelnou obrazovku a já se přestanu kontrolovat.
Mé tělo se svalí na podlahu. Zatahám se za vlasy, stisknu čelist a pěsti ale hned začnu křičet.
A potom už z mého těla slzy dopadají samy a nemají průhledný odstín - jsou temně krvavě rudé, skoro až do černa.
Uhodím pěstí do podlahy.

Zobrazeno.

Teď, když jste dočetli můj článek k tématu týdne, v levé liště mého blogu najdete různé zajímavé fotografie. Která z dívek na obrázcích vám nejvíce připomíná hlavní hrdinku této krátké povídky?
Děkuji za každý z vašich komentářů.
S.

Anglie

7. srpna 2016 v 20:44 | Sarah Mint |  Cestování

Milí čtenáři,

Předně, moc děkuji za tu spoustu pozitivních ohlasů a pochval, které mi od vás přišly na můj účet na Asku. Na většinu z nich jsem ještě ani neodpověděla a každá z nich mne velmi potěšila, ať už to bylo pár slov nebo více vět.

Děkuji.

A teď už k tématu dnešního článku; Mé dobrodružství začalo v den kdy se červenec lámal v srpen, 30.7.2016. Nastoupila jsem na autobus, za pár hodin se probudila ve Francii a než jsem se stihla pořádně protáhnout, trajekt nás přivezl k nádherným křídovým skalám, jenž omývaly slané vlny lehce profoukané anglickým větrem - Dover, britské přístavní městečko.

Hastings, cílové město, nás uvítal slunečným počasím. Rozbalila jsem si věci v rodině, kterou metaforicky na dva týdny přijmu za svou.

A tepve v téhle fázi našeho zájezdu jsem si tak nějak uvědomila, že právě prožívám typický euforický pocit po splnění dlouho vysnívaného snu.


No není to úžasné? Na dva týdny se procházet mezi Brity, povídat si s Brity, chovat se jako Brit, a zkrátka na dva týdny přijmout britskou identitu? Jednoduše, dokonalý britský akcent, místní čaj s mlékem (ano, černý čaj s polotučným mlékem v Česku sice chutná úplně stejně, ale ten v Británii má v sobě takové zvláštní kouzlo), pořádný déšť a jízda na levo mi už pěkně dlouho chyběla.

Po rozřazovacích testech jsme si prvního dne sedli do autobusu a vyjeli si na nádherný výlet na křídové útesy Seven sisters.

Přesně tak to pokračovalo i další dny - po tříhodinové škole, která byla kvůli skvělé a energické učitelce vždy pocitově kratší, jsme se vydali na výlet za objevováním nových, známějších i neznámých koutů Británie.


Na druhém z navštívených hradů jsem se při prohlížení mučících nástrojů ze kterých běhal mráz po zádech opřela o stěnu, jejíž chladný hrubý povrch tlačil do hřbetu mé dlaně, jako bych mohla cítit tíhu století a usmála jsem se, když se mi místo zrezivělého železa zobrazila Anna Boleynová v úzké uličce a viktoriánských načechraných šatech.


Anglie na mne působí zvláštním dojmem - v rodině se cítím jako doma, deštivo mi nevadí, čaj s mlékem každé ráno mi dodává energie, britský akcent mi zůstává v hlavě i po usnutí, lituji řidičů kteří musí na přechodech brzdit na poslední chvíli když se místo nalevo dívám napravo, začínám myslet anglicky a přecpaná Oxford street v Londýně mi kvůli Big benu nepřipadá ani natolik přecpaná jak se na první pohled může zdát.

Možná mi v mé euforii z Anglie krom akcentu dopomáhají i skvělé spolubydlící, úžasná společnost a vtipní delegáti, ale poeticky cítím, že se mé srdce v Anglii usadilo a nechce se mu domů.

Má skvělá spolubydlící

Našla jsem si spoustu lidí, kteří jsou mi velmi podobní.

Dopředu mi dva týdny připadly jako celá věčnost - ale nyní, když jsme v polovině zájezdu je to jako na den.

Přijet a po jednom dni odjet.

A teď, když po mě za týden budou chtít ať se zase vracím domů, snažím se žít naplno.

Užívat si anglického kyslíku co nejdéle to jen půjde.

Kupovat si anglické jídlo, zkoušet anglické oblečení, hodnotit Angličany a v zimě si dát citronovou zmrzlinu.

No řekněte mi - může ještě něco být lepší?

A jak si užíváte prázdniny vy? Máte pestrý program, nebo spíše prázdniny trávíte u knihy a vody?

Krásné dny,

Vaše Sarah