Červenec 2016

Sebevědomí.

29. července 2016 v 11:54 | Sarah Mint |  Ostatní
Cituji slova Zoe Sugg z její knihy; "And maybe one day, when we all realize that we all feel the same, we can all stop pretending to be something we are not."


Položím celé své tělo do vřelé vany. Uklidňující průhlednou hladinu pokrývá úctyhodná vrstva aromativných bublinek a mé tělo na pár minut přestává myslet. Pod hladinou slyším jen pravidelné údery svého srdce.
Automaticky zašátrám po kohoutku, zapnu proud vody a přetočím ji z horké na ledovou.

Tyhle kroky provádím pravidelně - dávám svalům a mozku pár minut na koncentraci a odpočinek, a poté je (mírně krutě) donutím se zase probudit.

Při tekoucí ledové vodě zavřu oči a přemýšlím nad vším - nad velikostí vesmíru, nad cenností lidí, nad citáty velikánů i nad vůní knih na své polici.


Představuji si, že jsem součástí masivního ledovce na kterém se lámou sluneční paprsky, užívám si pocit jak mne hustá voda obaluje a ledovec mi zamezuje pohnout i tím nejmenším konečkem malíčku.

Jsem součástí něčeho většího.

A pak se mi v hlavě rozezní slova mého učitele dramaťáku, "Vypadáš jakoby ti odřezali prsa po prsním karcinomu," a musím se rozesmát.


Jsem sebevědomý člověk který se má rád. Mám ráda své cuchající se a občas nevzhledné vlasy, malou výšku, drobné pihy na obličeji i každý z pupínků, který se mi kdy na tváři udělal.
Cítím se silně a mohutně. Jako bych ...


Otevřu oči a přehlédnu ostrou žiletku, až se mi udělá blivno od žaludku.

Proč lidé získávají své sebevědomí od jiných lidí?
Proč lidé hodnotí ty ostatní jen proto, jak vypadají?
Proč ve společnosti převládají předsudky?
A proč si lidé ubližují kvůli jiným?


V hlavě mi zavládne pocit, že podobné lidi nedokážu pochopit. Mými momentálními největšími starostmi jsou, že jsem se nadechla nosem pod vodou a do dutin se mi dostalo enormní množství vody, že ten šampón v očích tak protivně štípe, že chutná hořce a z úst mi vycházejí bublinky.

Nelíbí se mi tenhle pohled na společnost. Každý má sebevědomí jinak vysoké, proto každého skolí jiná situace. Jsou lidé kteří si nic z urážek nijak nezabírají, a lidé kteří pláčou do polštáře a na tapetě telefonu mají nějaký depresivní citát nebo ideálně něco s černou barvou či krví.


Každý jsme jiný. Každý vypadáme jinak. Každý se chováme jinak.

Tak ksakru, proč se lidé navzájem urážejí?
Proč se na internetu schovávají za anonymní profily a nadávají si, když je to pro ně "bezpečné"? Nebo alespoň mnohem bezpečnější než v reálu?

Nerozumím tomu.
Nerozumím ničemu.
Nerozumím, proč všichni stojíme proti sobě, když jsme vlastně všichni stejní.
Vždyť žádný kult krásy neexistuje.


Soudíme lidi dle jejich vzhledu, ideálně jim potom ještě dokážeme a do očí popřípadě skrz obrazovku řekneme, co si o nich upřímně myslíme.
Ať už je to v dobrém či zlém.

Zajímalo by mě, jaký mají tyto urážky smysl.
Ponížit toho daného člověka?
Nebo si zvýšit sebevědomí a ego urážením druhých?


Upřímně, vy všichni, co na internetu nebo ve skutečném světě lidi vědomě urážíte, musíte být zevnitř asi hodně málo sebevědomí a omezení, že?
Vyšvihávat se nad ostatní tím, že je shazujete?
Inteligentní, vskutku.

Celý tenhle článek by se dal shrnout a zakončit slovy labutě Avonské; Hell is empty and all the devils are here.


Cítím se silně a mohutně. Jako bych ...
Byla krutý tající ledovec protínající hladinu.


Mimochodem, toto je zřejmě poslední článek před tím, než opustím Zlín a alespoň na dva týdny přijmu britskou identitu.
See you in Great Britain!
Sarah

Než jsem tě poznala - Filmová recenze - Sarah Mint Blog

26. července 2016 v 23:10 | Sarah Mint |  Recenze

Než jsem tě poznala - Filmová recenze



Milé čtenářky!

Ať už jste tento film viděly, nebo jste prošly kolem kina a na plakátech si přečetly titulek, a nebo jste o něm ani nikdy neslyšely, budu ráda za každé vaše přečtení této filmové rezence.
Tento film je momentálně prezentován v kinech.

Co od filmu přesně očekávat?

Jedná se o romantické drama, vskutku podobné filmu a románu Hvězdy nám nepřály.
Přestože jsem Hvězdy nám nepřály přečetla i nesčetněkrát viděla, film Než jsem tě poznala mne zasekl uprostřed kina ve třetí řadě a s prsty umaštěnými od Nachos, ačkoli jsem už dávno doma.
Budete se smát, plakat i přemýšlet.

Jak tento film vznikl a kdo je obsazen v hlavních rolích?

Jedná se o filmovou adaptaci stejnojmenného románu od Jojo Moyes vydaného v roce 2012, který si velice brzy hodlám přečíst.


Film natočený v roce 2016 režírovala They Sharrock.
Účinkovali v něm známí herci jako Emilia Clarke, Sam Claflin nebo Matthew Lewis.

- Představitelka hlavní role Emilia Clarke
- Jedná se o britskou herečku
- Její nejznámější rolí je Daenerys Targaryen v seriálu Hra o trůny

- Představitel mužské hlavní role Sam Claflin
- Jedná se taktéž o britského herce
- Známý je především pro své role v Pirátech z Karibiku, Sněhurce a Lovci a Hunger Games

- Představitel jedné z hlavních rolí Matthew Lewis
- Taktéž se jedná o anglického herce
- Nejznámější je jeho role Nevilla Longbottoma v sériích Harry Potter

- Emilia Clarke, Sam Claflin a Matthew Lewis

Základní informace a děj:

- Základní informace z ČSFD (http://www.csfd.cz/film/407687-nez-jsem-te-poznala/prehled/)

Hlavní postavou je krásná, šťastná, milá a bezelstná dívka Louisa Clarková (Emilia Clarke), která patří spíše do střední až chudší anglické třídy.
Pracuje v místní kavárně malého městečka, která se ale bohužel kvůli nedostatku zákazníků zavírá, a tak Louisa přichází o práci, kterou vykonávala šest let, navzdory svému velkému talentu.
Neznamená to ovšem jen to, že šest dlouhých let Louisina života padá v niveč, ale především to, že její rodina bez jejího platu není schopna uživit tolik rodinných příslušníků (matka i otec jsou bez zaměstnání).
A tak se Louisa dle rady svého současného přítele (Matthew Lewis) vydává na úřad práce a je ochotna akceptovat cokoli. Naskytne se jí dobře placená nabídka péče o invalidu místní nejbohatší rodině, Traynorovým.
Louisa na místo přichází s domněnkou, že se jedná o nemocného důchodce, a ochromeně zjišťuje že daný invalida je třicetiletý mladík s úplnou neschopností pohybovat dolními končetinami a částečnou neschopností pohybovat horními končetinami.
Zjišťuje také, že na vykonávání veškeré fyzické práce tam není ona, ale den co den přítomný fyzioterapeut.
A co má teda v průběhu své práce vykonávat?
Má sloužit jako rozveselení, a k tomu je Louisa jako dělaná.
Ale jakmile se pozná s pochmurným, ironickým a protivným Willem (Sam Claflin), dochází jí, že to zdaleka nebude tak jednoduché.
Ale Louisa dokáže divy a po čase se i Willova nechuť k životu zmírní ba i zruší.
Will se usmívá, navštěvuje s Louisou dostihy i koncerty, a Louisa pomalu cítí blížící se špatné zprávy z jejího vztahu s Patrickem, který je jí docela cízí.
Svět ale bohužel není vždy růžový a Louisa s pláčem zjišťuje, že Will chce projít eutanázií (obvykle definována jako "usmrcení na žádost"), kvůli jeho doživotnímu postižení.
A tak se Louisa Clarková, obyčejná anglická dívka, vydává na dlouhou cestu po boku vozíčkáře z dobře založené rodiny Willa Traynora a stejně tak se i zrodí plán Willovi jeho rozhodnutí vymluvit.
Louisa ho vezme (společně s fyzioterapeutem) na exotickou tropickou dovolenou, rozchází se s Patrickem a objevuje mnohem větší a těžší lásku a oporu v nadoživotně ochrnutém.
Podaří se jí Willovo velké a smutné rozhodnutí rozmluvit?

Hodnocení filmu:

- Hodnocení filmu na ČSFD (http://www.csfd.cz/film/407687-nez-jsem-te-poznala/prehled/)

Tento film byl doslova neuvěřitelný. Nejde popsat jen pár slovy - jednalo se o zpletitý, silný a smutný příběh o nečekané lásce, kterou tentokrát porazila touha po smrti.
Příběh Louisy a Willa mne dojal, zaujal, pobavil, překvapil a donutil lehnout na podlahu s horou zmuchlaných papírových kapesníků okolo.
Nejedná se ovšem jen o romantickou (občas mírně klišé) klasiku, neuvěřitelně mne totiž zaujala autorčina práce s postavami. Louisa, popisovaná jako bezelstná, se srdcem na dlani a vždy nasazeným úsměvem a Will, který po tragické nehodě ztratil svou čpavou chuť do života vonící po nebezpečí a tím i svou povahu, osobnost a radost, se přeci nikdy nemůžou zamilovat.
Opak je ovšem pravdou a příroda ve společnosti autorky nám jako vždy dokazuje že i protiklady se přitahují, a tak společně se zarmouceným Willem a úžasnou Lou propadnete do hlubokého příběhu plného lásky, poznání, smrti, smutku, touhy a nesplněných přání.
Ze všech svých sil vám tento film doporučuji, a pokud jste jako já přílišně líné stahovat si ho do počítače, kompletní ho najdete třeba zde: http://sledujufilmy.cz/film/nez-jsem-te-poznala/11580/

Závěr:

Snad se vám má první filmová recenze zalíbila - a snad jsem vás i pro tento film nadchla.
Těším se na všechny vaše reakce v komentářích a doufám, že se vlivem tohoto článku zrodí další nadšenec tohoto filmu, stejně jako jsem já.
Přeji pěkný den!
Sarah

Bloguju, protože... Téma týdne

26. července 2016 v 17:58 | Sarah Mint |  Ostatní

Bloguju, protože...


Tento blog jsem založila hned z několika důvodů.

Nejen proto, že mám spoustu vzorů, internetových blogerek, a ostatně jako úplně všichni lidé kteří svá díla publikují na internet, i naivní sny že by někdy někdo mohl mé články aktivně číst.

Ale i protože cítím zvláštní pocit nutnosti lidi bavit, dávat jim něco nového nebo zkrátka ukázat co dělám a dělám ráda.

Protože mám v počítači více než osmdesát různých druhů příběhů, které jsem začala psát v první třídě, a nechci je tam jen tak nechávat ležet. Inspiraci pro ně jsem čerpala nejen ze svých důležitých životních etap, ale i z mých šílených snů, jiných knih nebo nápadů, které se mi nějakou záhadou zapletly do myšlenek.

Protože cítím, že občas zažívám něco zajímavého a chci se o tom s někým podělit, a nenechat to jen ve své hlavě propadnout v zapomnění. Taky ráda sdílím své zážitky s jinými lidmi.


Protože miluji knihy a psaní jejich recenzí - ale nejvíc mne těší když si někdo přečte knihu na mé doporučení.

Protože se mi celková myšlenka blogů a blogování neuvěřtelně líbí - můžete se přece spojit s lidmi z různých koutů Česka, ať už jsou od kudkoli, stejně jim rozumíte.

Miluji tvoření nových věcí, nových článků, příběhu a ostatně všeho nového. Nabíjí mne to neznámou energii a baví mě to.

Zbožňuji focení a tenhle blog mi umožňuje publikovat nějaké své fotografie na jiných místech než na Facebooku.


Taky se mi líbí někoho nějakým způsobem inspirovat, protože v životě kreativního člověka je inspirace jednou z klíčových podmínek šťastného žití.

Líbí se mi ta možnost napsat cokoli na místo, které je jen mé a vaše.

Do myšlenky blogování jsem se zkrátka zamilovala a přála bych si, aby jste tuto lásku sdíleli se mnou.

A proč blogujete vy?
Vaše Sarah

Dnešní společnost

23. července 2016 v 13:59 | Sarah Mint |  Ostatní
Dokázal by vůbec někdo spočítat, kolikrát už někdo napsal článek, komentář, příspěvek či natočil video o tom, jak je dnešní společnost a generace zvrácená? Jak se celý svět řítí do záhuby?
Odpověď je snadná - Ne.

Mám své názory o tom, jak se na internetu úspěšně prosadit - a podle mého se jedná především o originalitu. Když je člověk stejný jako miliony dalších, když dělá to samé co všichni ostatní, chová se stejně a stejným způsobem i například edituje videa, jednoduše a prostě splyne s davem.
Stane se z něj jen další pokus napodobit ty, kteří to dokázali, prosadili se, proslavili se a stali se úspěšnými.

Bohužel, málokdo se zamyslí nad tím, kolik lidí to ročně zkouší. Natáčí videa, píší články.
Ale malé, sedmi nebo osmileté dítě, vidí jen hrstku těch, co to dokázali.

Vezmou proto tátovu kameru nebo svůj laptop, položí ho na stůl a mluví.
Mluví bez povšimnutí lidí, mluví jako všichni ostatní.

Je proto neuvěřitelně těžké proslavit se, když články na toto téma už někdo napsal nebo videa na toto téma už někdo natočil. Je těžké a mnohem obtížnější najít, vynalézt a rozvinout originalitu, mnohem složitější než to měli lidé, kteří na sociální síť YouTube natočili jedny z prvních videí.

Abych vás trochu seznámila se sebou samotnou, o YouTube jsem se dozvěděla ve dvanácti. Začala jsem sledovat pár úspěšných českých youtuberů a po čase přešla na britské a americké, načež teď jsem vyselektovala skupinu mých oblíbených či zajímavých lidí s poutavými videi, zajímavým životním osudem nebo příběhem, zajímavými názory na život a ty sleduji.

V osmi letech jsem tak akorát četla, lozila po stromech, špinila si oblečení, hrála si s panenkami a sledovala Disney Channel.

Nejvíc mne ovšem děsí jeden fakt - že je mi teprve čtrnáct, tudíž jsem vyrůstala poměrně nedávno.
A teď sleduji prostředky a faktory, které činí současné osmileté děti šťastnými, a nestačím valit oči.

Napodobují, opakují hlášky, učí se novým sprostým slovům a jejich oblíbená videa sledují znovu a znovu.

Když se za tolik málo let (od mého dětství do součastnosti) změnilo tolik a děti chodí ven jenom proto, aby chytily vzácného Pokémona, co bude třeba za padesát let?

Budou budoucí děti vůbec znát dětství, ten klenot dospělosti, na který mladí i staří s rukou na srdci vzpomínají jako na nejšťastnější období života?

Odpusťte mi prosím mé přehnané fantazírování, ale pochytila mne inspirace a donutila mne tenhle článek sepsat.
Berte to prosím jen jako pramen mých myšlenek a zkuste se nad tím třeba také zamyslet.
Budu ráda když mi výsledek vašeho dumání napíšete do komentářů.

A hlavně,
užívejte si prádzniny.

Sarah