Život

22. května 2016 v 20:05 | Sarah Mint |  Můj život
Všechno to zůstalo tak, jak to tu nechal.
Jeho věci, jeho oblečení, knihy, které zrovna četl, jeho zahradní křeslo nasměrované k východu slunce, i rozestlaná postel.
Všechno je na svém místě, a ačkoli každá z těch věcí vždycky vyplňovala svůj účel, náhle se zdá být nepotřebná.
Talíře, ze kterých vždycky jedl, jeho fotky na policích.
Všechno tu nechal.
A nic se nezměnilo.
To jediné, co navždy zmizelo jsme my a on.

Před čtyřmi lety, já jako malý a mírně neposlušný neználek, jsem přišla domů ze školy.
Všechno se zdálo být normální; babička vařila večeři, táta si sedl ke stolu a pracoval, a já si šla dělat úkoly.
Z pozornosti mne vyvádělo pravidelné bouchání na podlahu druhého patra domu, patra mé babičky a dědečka.
Vyběhla jsem nahoru po dřevěném schodišti v domnění, že na naší půdě opět straší kuna, a poptala se babičky kde najdu odháněcí přístroj.
"To ví jenom děda, a ten už si šel lehnout. Nechej to na zítra." Řekla s klidem a zamíchala polévku.
Pamatuji si jako dodnes, jak jsem otevřela dveře ložnice a chystala se vykřiknout nahlas něco o kuně, ránách a pípacím přístroji, a namísto toho jsem vytřeštila oči a nedokázala promluvit.
Jeden z mně nejpodobnějších lidí ležel na podlaze a pravou pěstí pravidělně bouchal do podlahy.

SIlná mozková mrtvice, také známá jako mozková příhoda.
Přestože přežil, už nikdy se nepohne ani nepromluví.
A to všechno jen kvůli srdeční aritmii, kuně a času, který jsme zanedbávali.

Za necelý rok se navzdory diagnózám lékařů znovu naučil chodit, navštěvoval rehabilitace i logopedii. Znovu se učil mluvit, často ztrácel vůli i naději, ale nikdy se nevzdal.
Myslel, stále chytře a rychle jako dřív, ale nedokázal své myšlenky vyslovit světu.
Zoufalství.
Ëpileptické záchvaty, strach, slzy a desítky krabiček léků.

A v lednu tohoto roku přišlo něco, z čeho nám všem tekly slzy a běhal mráz po zádech.
Silná mozková mrtvice.

Všechno, co bylo vybudováno, všechno, co miloval, odešlo.
Zmizelo a ztratilo se ve vzpomínky, myšlenky, zlomená srdce a slzy.
Všechno tu nechal.
A nic se nezměnilo.
To jediné, co navždy zmizelo jsme my a on.

Jako vzpomínku na člověka, který si prošel peklem, jako vzdání úcty někomu, kdo mi byl bližší a podobnější mnohem více, než jsem si kdy dovedla představit.

Žijte dnešními dny a dávejte najevo lásku svým nejbližším. Nikdy totiž nevíte, co se může stát.
A když člověka neobejmete a nepolíbíte na čelo, nikdy si neodpustíte, že jste to neudělali.

Tak moc bych si přála ho znovu vidět, znovu slyšet jeho hlas, znovu ho obejmout.
Jednou za čas mluvím s jeho fotografií jako šílenec, nebo ve škole přemýšlím nad tím, že třeba stojí v levém rohu vedle tabule a dívá se na mě. Při cestě ze školy mačkám popruh batohu a přemýšlím nad tím, jak ráda bych mu zavolala.
Pokud jste mě někdy potkali a já se usmívala a letmo nenápadně zamávala do vzduchoprázdna, stál tam on.

Já a on.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama