Human Being - Kapitola první

24. března 2016 v 14:21 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Prolog:
To ticho mne ubíjelo. Má ústa se plynně pohybovala. Slzy zoufalství se mi prodraly do očí. Chtěla jsem křičet, nadávat na nespravedlnost, spát a zároveň žít, mít kamarády…
Nejvíce ze všeho jsem prahla po jednom; aby má ústa zase vydala jednu slabou hlásku.
Slabiku, slovo, větu, verš.
Cokoli.
Chtěla jsem jen promluvit.
KAPITOLA PRVNÍ
Sklopila jsem pohled. Boty byly zahrabané v hoře listí s krásnými, plnými barvami. V ruce jsem držela kelímek s kávou a pokoušela se vzpamatovat. Promnula jsem si oči. "Claire?" Někdo za mnou hlasitě vykřikl, s trochou strachu v hlase. Pomalu jsem se otočila. Krásná dívka, s medovými vlasy střiženými u ramen. V kabátu s koženými rukávy, barevným batohem na zádech a kelímkem čaje v rukou. Voněla po levanduli. Chvíli jsem se snažila přečíst její vystrašené zelené oči. Cítila jsem, jak kelímek s horkou kávou klouže dolů a padá k zemi. Ve vzduchu se rozlil a polil krásné listí, které se mi tak líbilo. Zelená tráva rychle vsákla černou kávu s trochou mléka a já jen cítila, jak bezvládně padám k zemi. Silně jsem se udeřila do hlavy o tvrdý kámen a kapka krve pomalu stékala k zemi. Chvíli jsem viděla jen černo před očima, po chvíli mi ale došlo, že ležím v tom krásném listí, v tom díle podzimu. Když mne začalo silně a tříštivě bodat v hlavě, slyšela jsem ze svých úst hlasitý a pronikavý křik. Medové vlasy mi skončily v obličeji a jakási neznámá zoufalá dívka řvoucí o pomoc mi podpírala hlavu.
Pomalu jsem otevřela slepená víčka. Bílé stěny okolo mne mírně oslepily, ovšem po chvilce jsem dokázala rozpoznávat, kde ležím. Nalevo ode mě bylo vysoké okno s bílými záclonami, ze kterého proudily sluneční paprsky na mou postel. Malý, kovový noční stolek oranžové barvy s mou oblíbenou knihou pohozenou na něm. Otravně pípající přístroje a kapačka probodnutá skrz mé zápěstí. Trhla jsem sebou. Dovnitř rychle přispěchala žena v bílém oblečení, vlasy sčesanými do drdolu a červeným křížkem na bílé čapce, kterou měla pinetkami přišpendlenou k vlasům. "Dobré ráno." zašeptala a posadila se na postel vedle mě. Zamrkala jsem. Má ruka pomalu stoupla směrem k ní a opatrně se dotkla pozitivně, ovšem unaveně působící ženy. Nechápavě na ni pohlédla a nakonec ji vzala a pevně sevřela. "Přinesu ti snídani," odsekla nakonec a rychle vstala. A já si neuvědomovala, jak moc je pro mne tento den významný. Nepopsatelně. První den, kdy mne zaplavilo ticho. Poprvé jsem ucítila tu palčivou bezmoc. Tvrdohlavou bezmoc. Nevzdávající se bezmoc, která neustupovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama