Černobílé slzy - Kapitola druhá

25. března 2016 v 12:57 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Milá Fin.
Dnes je to přesně týden od doby, co mi zavolala ta sociální pracovnice.
Tento dopis ti nikdy nedorazí a já to vím, nikdy nebudeš moci tyto řádky číst a při tom vidět můj ustaraný obličej.
Nikdy ses mi nezmínila, že by se něco stalo tvým rodičům; a už vůbec ne, že žiješ sama neznámo kde. Myslela jsem, že jsi mi důvěřovala, že jsme byly skutečné kamarádky (a namísto toho si připadám jako nějaká tvá společnice, která o tobě ve skutečnosti nic nevěděla).
Kde jsi? A co se s tebou stalo?
Až se uvidíme, musíš mi nějak vysvětlit, proč jsi mi v kanceláři školy nechala tu kartonovou krabici s nalepovacím papírkem "Pro Zoe." A především, proč jsi mi v té krabici nechala starý psací stroj.
Právě ten psací stroj na mém stole se zaprášenými písmenky a čísly a tvým vyrytým a překrásně zdobeným příjmením mne inspiroval k psaní tohoto bezdůvodného dopisu, který si stejně nikdy nepřečteš.
A pokud vidíš nějaké překlepy - omlouvám se, zatím nejsem v psaní na psacích strojích zrovna mistr.
Mám o tebe velký strach; první noc jsem probrečela, nakonec se mi podařilo svůj mozek přesvědčit, že tu někde jsi - a zase se uvidíme.
Sociální pracovnice mi řekla, že tví rodiče zemřeli už před rokem. Jak jsi mohla v té době zůstat sama - chodit do školy - a zkrátka všechno snášet, když ti zemřeli tví dva nejbližší? A proč jsi mi o tom nikdy nic neřekla?
Prý jsi utekla a celý rok po tobě pátrala policie - ovšem v nějakém úplně jiném státu Spojených států amerických.
Jak ses dostala sem? A kde jsi celou tu dobu žila?
Skrývala ses před policií? Ale proč?
A proč jsi mi ani nic nenaznačila, když jsi začala plánovat svůj útěk? Proč jsi utekla?
A především; kde jsi?
Mám plnou hlavu možných otázek, které mi vrtají hlavou. Co je s tebou?
Byla jsem tu vždycky pro tebe, dokonce i v té době když jsme se skoro neznaly a snažily se navzájem co nejlépe poznat jedna druhou.
Za všechno co mám tě z celého srdce prosím; objev se zase tady, společně všechno vyřešíme. Nemusíš nic říkat, nemusíš nic vysvětlovat, nic řešit, ani se nepřestávat skrývat (přestože to skutečně nechápu). Jen se tu prosím objev.
Objev se, pevně mne obejmi a nic neříkej.
Ticho je mnohdy to samé jako tisíce křičících slov.
Asi tento dopis schovám do tvé kartonové krabice, kterou mám pod postelí, a místo "Pro Zoe" napíšu "Pro Fin."
Tvá (vystrašená do morku kostí) Zoe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám tento blog?

Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama