Březen 2016

DIY - Homemade room decor

27. března 2016 v 19:06 | Sarah Mint |  Fotonávody a DIYs

DIY návod na jednoduchý doplněk do pokoje


Milé čtenářky,
jaro je tu, dny jsou teplejší a slunce se konečně probojovalo skrz mraky - a mne naplnila veselá a barevná nálada, kterou jsem nechtěla nechat ležet uvnitř jen tak na pospas.
A protože symbolem jara jsou pro mne jednoznačně květiny a zeleň, rozhodla jsem se inspirovat jarem i svůj dnešní výrobek.
Pokud si ho vyrobíte, nebo pokud se vám zalíbí, napište mi to do komentářů :)
A nyní; dejme se do práce!

Věci, které budeme potřebovat:


  • Květiny (dle vašeho vkusu - můžete si vybrat jakékoli - já zvolila sedmikrásky)
  • Lahvičku (ta má je vyprázdněna od vonných tyčinek z obchodů s dekoracemi a doplňky)
  • Trávu (já si vybrala větvičky tůjek, vy můžete ovšem vyzkoušet například mech nebo obyčejnou trávu)
  • Větvičky (délku určete podle vaší lahvičky)
  • Nůžky
  • Provázek (čím pevnější tím lepší)
Fotonávod:

  1. krok: Na větvičku (přibližně doprostřed) uvážeme dlouhý provázek - lepší delší než kratší, vždy ho můžeme ustřihnout
  2. krok: Lahvičku naplníme do tří čtvrtin větvičkami z tůjek (popř. mechem, nebo čímkoli si zvolíte)
  3. krok: Dovnitř lahvičky vložíme větvičku s provázkem (napříč, jak vidíte na obrázku)
  4. krok: Doplníme větvičky z tůjek až po vrchol lahvičky, aby byl provázek co nejméně vidět
  5. krok: A nyní už záleží jen a pouze na vás, zda dovnitř doplníte květiny (já se ovšem rozhodla pro ano)
  6. krok: A v posledním kroku záleží také pouze na vás, zda si lahvičky pověsíte nebo vyndáte provázek a necháte obyčejně :)


(Jak samy vidíte, vypadá to jarně a krásně v obou případech)

Poznámka: Pokud se rozhodnete pro zavěšení, doporučuji gumu (nebo také žvýkačku) na stěnu, kterou koupíte v jakémkoli papírnictví. Já sama jsem se pro ni rozhodla a provázek ještě zatížila svíčkou a kaktusem :)

Doufám, že se vám tato maličkost zalíbila - její výroba vám moc času nezabere a působí opravdu velmi svěže a příjemně. Krásně váš pokoj doplní a i když vaše dny nebudou úplně veselé, dodá vám snad příjemnější náladu.
Pokud jste si ji vyrobily nebo se na to chystáte, pošlete mi fotku vašeho výtvoru ;)
Moc vám všem děkuji za přečtení!
Vaše Sarah Mint

DIY - Homemade body scrub

26. března 2016 v 15:50 | Sarah Mint |  Fotonávody a DIYs

DIY návod na velmi jednoduchý Body scrub


Milé čtenářky,
také máte potíže se suchou a rozpraskanou kůží, takže musíte bez ohledu na vzhled celou zimu nosit rukavice? A nebo si jen chcete udělat chvilku relaxu, odpočinku a pohodlí u dílu vašeho oblíbeného seriálu po náročném dni?
Pak tu mám pro vás velmi jednoduchý a krátký návod na Body scrub (neboli peeling) z třtinového cukru, který pomáhá regenerovat vysušenou pleť a také ji vyživuje.
Potřebujete velmi málo ingrediencí, které jednoduše seženete doma (popřípadě v supermarketu). Výroba vám zabere nanejvýš deset minut.
Tak se dejme do práce!

Zde vydíte všechny věci, které budete potřebovat:
  • Třtinový cukr
  • Kokosový olej
  • Citrónová šťáva
  • Kakaové máslo
  • Med
  • Skleněná nádobka



Fotonávod:


Výroba:
1. krok: Začneme tím, že si rozmačkáme šťávu z celého citrónu.
2. krok: Do připravené nádobky nasypeme třtinový cukr (množství vidíte na obrázku)
3. krok: Přidáme jednu velkou lžičku medu
4. krok: Přidáme jednu až jednu a půl lžíce kokosového oleje (druh oleje je v podstatě na vás, pokud doma máte jen olivový, můžete jej použít - a pokud doma máte třeba mandlový nebo jojobový olej, můžete je použít také)
5. krok: Přidáme čtvrt lžíce kakaového másla (tento krok můžete vynechat, nebo můžete kakaové máslo nahradit jakoukoli surovinou podle vašich představ - fantazii se meze nekladou a přeci jen to bude jen vaše, takže je jenom a pouze na vás co do Body scrubu přidáte, nebo co naopak vynecháte)
6. krok: Přilijeme připravenou citrónovou šťávu.
7. krok: Celé naše veledílo důkladně zamícháme (ale hrudkám z kokosového oleje se prostě nevyhnete).

Aplikace, použití:
Výslednou vzniklou pastu naneseme na kůži a nejméně dvacet vteřin masírujeme - a potom ji opláchneme teplou vodou.

Jak samy vidíte, tento recept je velmi jednoduchý a rychlý na přípravu, hodí se jako narozeninový dárek pro kamarádku a nebo jako pěkný doplněk do vašeho pokoje, můžete si ho připravit z vámi zvolených ingrediencí a v podstatě za to kromě deseti minut času a nákupu potřebného zboží nic nezaplatíte. Můžete si ho samy vyzdobit a především; pokud vám bude pomáhat a vyhovovat, můžete si ho vyrábět znovu a znovu!
Moc děkuji za přečtení!
Do komentářů mi napište jak vám tento Body scrub zafungoval a pomohl :)
Vaše Sarah Mint

Černobílé slzy - Kapitola druhá

25. března 2016 v 12:57 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Milá Fin.
Dnes je to přesně týden od doby, co mi zavolala ta sociální pracovnice.
Tento dopis ti nikdy nedorazí a já to vím, nikdy nebudeš moci tyto řádky číst a při tom vidět můj ustaraný obličej.
Nikdy ses mi nezmínila, že by se něco stalo tvým rodičům; a už vůbec ne, že žiješ sama neznámo kde. Myslela jsem, že jsi mi důvěřovala, že jsme byly skutečné kamarádky (a namísto toho si připadám jako nějaká tvá společnice, která o tobě ve skutečnosti nic nevěděla).
Kde jsi? A co se s tebou stalo?
Až se uvidíme, musíš mi nějak vysvětlit, proč jsi mi v kanceláři školy nechala tu kartonovou krabici s nalepovacím papírkem "Pro Zoe." A především, proč jsi mi v té krabici nechala starý psací stroj.
Právě ten psací stroj na mém stole se zaprášenými písmenky a čísly a tvým vyrytým a překrásně zdobeným příjmením mne inspiroval k psaní tohoto bezdůvodného dopisu, který si stejně nikdy nepřečteš.
A pokud vidíš nějaké překlepy - omlouvám se, zatím nejsem v psaní na psacích strojích zrovna mistr.
Mám o tebe velký strach; první noc jsem probrečela, nakonec se mi podařilo svůj mozek přesvědčit, že tu někde jsi - a zase se uvidíme.
Sociální pracovnice mi řekla, že tví rodiče zemřeli už před rokem. Jak jsi mohla v té době zůstat sama - chodit do školy - a zkrátka všechno snášet, když ti zemřeli tví dva nejbližší? A proč jsi mi o tom nikdy nic neřekla?
Prý jsi utekla a celý rok po tobě pátrala policie - ovšem v nějakém úplně jiném státu Spojených států amerických.
Jak ses dostala sem? A kde jsi celou tu dobu žila?
Skrývala ses před policií? Ale proč?
A proč jsi mi ani nic nenaznačila, když jsi začala plánovat svůj útěk? Proč jsi utekla?
A především; kde jsi?
Mám plnou hlavu možných otázek, které mi vrtají hlavou. Co je s tebou?
Byla jsem tu vždycky pro tebe, dokonce i v té době když jsme se skoro neznaly a snažily se navzájem co nejlépe poznat jedna druhou.
Za všechno co mám tě z celého srdce prosím; objev se zase tady, společně všechno vyřešíme. Nemusíš nic říkat, nemusíš nic vysvětlovat, nic řešit, ani se nepřestávat skrývat (přestože to skutečně nechápu). Jen se tu prosím objev.
Objev se, pevně mne obejmi a nic neříkej.
Ticho je mnohdy to samé jako tisíce křičících slov.
Asi tento dopis schovám do tvé kartonové krabice, kterou mám pod postelí, a místo "Pro Zoe" napíšu "Pro Fin."
Tvá (vystrašená do morku kostí) Zoe.

Já a mé "šikovné" obě levé ruce

25. března 2016 v 12:17 | Sarah Mint |  Můj život
Milí čtenáři,
stalo se vám někdy, že jste při vysávání nedopatřením shodili z celého schodiště úplně nový čerstvě dobalený kufr s křehkými věcmi vašich rodičů? Ne?
Přezdívku Tornádo, Kazisvět nebo Kalamita Jane nemám rozhodně nadarmo - a tento článek píšu pro vaše pobavení a na počet všem těm věcem, které jsem poničila, rozbila, zničila a nebo úplně zneškodnila, a jako vzdání úcty všem mým rodinným příslušníkům, kterým jsem zřejmě za ta léta způsobila vážnou újmu na zdraví. Také se vám svěřím s většinou průšvihů, kterou jsem jako hloupé dítě udělala.
Předem vám moc děkuji za přečtení a v případě, že vás mé nehody a průšvihy pobavily, napiště mi do komentářů, popřípadě sesmolím druhý díl ;)
Jsem zkrátka vesnické dítě a mám obě ruce levé, ale už nějaké roky žiju ve městě - a na své zážitky moc ráda vzpomínám! :)

  • V dětství jsem babičce rozkousala celou sadu šesti dárkových skleniček po její babičce se zlatým zdobeným ornamentem - můj pořezaný jazyk byl pouze vedlejším faktem celé záležitosti
  • Zničila jsem mikrovlnku (té stejné) babičce, když jsem v ní zapálila sýrový rohlík
  • Přestěhovala jsem své babičce a dědovi všechny věci (a když říkám všechny věci, myslím opravdu všechny věci včetně spodního prádla, videokazet, čajových servisů a zubních kartáčků) do koupelny a nazvala to "Starožitnictvím"
  • Vyhodila jsem do povětří jednu celou láhev zkvašeného burčáku a zničila nově natřené stěny
  • Zničila jsem několik plechů a forem při pokusech o pečení
  • Rozbíjení skleniček, talířů, misek nebo hrníčků je u mě na denním pořádku
  • Zapálila jsem kuře, které jsem si ohřívala na plotně - mimo deštný smradlavý prales v kuchyni jsem zničila novou skleněnou mísu
  • Společně s mými sousedy jsem postavila domeček na stromě, konkrétně okolo čtyř stromů, v (pochopitelně) úplně cizím lese (oprýskaný domeček tam - sice polorozpadlý - stojí doteď) a při pokusu o ochránění své mladší sestry jsme společně shodily naši kamarádku, která spadla a probodla si stehno dvěma rezavými hřebíky
  • Nechala jsem svou želvu utéct (nikdo se o tom ale nikdy nesmí dovědět)
  • Uspořádala jsem výstavu starověkých zbraní, které vyrobily mí sousedi a všude po vesnici vylepila vytisklé letáky (přišel jen jeden člověk, od kterého jsme jako děti vybrali se sousedama zhruba dvěstě čtyřicet korun (o dva dny později jsme mu všechny peníze vrátili)
  • Nebojte se, garantuji vám, že je toho ještě více.

Téma týdne - Temnota ve světle

25. března 2016 v 11:10 | Sarah Mint |  Ostatní

Temnota ve světle.

Co vás napadlo jako první?
Strach?
Zoufalství?
Úzkost?
Beznaděj?
Nebo snad štěstí?

Protože mne toto téma týdne velmi zaujalo, rozhodla jsem se napsat k němu krátký článek.

Je jedna věc, která mne na lidech nadmíru fascinuje.
Postavit vás do půlnočního lesa s baterkou a na každém druhém kmeni s krvavým lístečkem "Zemřeš,", jsem přesvědčena, že by vám to nebylo úplně příjemné.
Najdou se ovšem i tací sebevědomí a nebojácní, kteří by se smáli, až by se za břicho popadali.
Když život naloží na člověka příliš velké břímě, je jen na něm jestli to zvládne až do konce nebo se zhroutí v polovině cesty.
Proč každý reagujeme na jakoukoli situaci jinak, a následně si naše zbrklé chování vyčítáme?
Přeci jen by každý z nás udělal něco jiného.
A protože mne při přečtení "Temnota ve světle" okamžitě napadlo téma Deprese, rozhodla jsem se o ní něco napsat.

Já sama nikdy depresí netrpěla, ale odmalička píšu příběhy, které jsou pro mne samotnou něčím zajímavé.
Píšu o anorexii, depresích, bipolární poruše, o fobiích, o dětech z dětského domova a v podstatě o všem, co si pro nás všechny může život připravit a nechat nás tápat se jako zrnko písku v oceánu.
Mám tu pro vás pár zajímavostí o depresi.
A pokud tento článek čte někdo, kdo depresí trpí; vezměte si tužku a papír a pište. Pište, vypište své pocity, své ambice, své problémy a rázem zjistíte, že už to všechno není uvnitř vás, ale na papíře. A kniha, přátelé nebo rodina jsou také svkělým lékem na potíže.
Protože vždycky má všechno nějaký smysl.

  • Příznaky mohou přetrvávat týdny, měsíce i roky
  • Je to onemocnění celého těla - postihuje organismus, nervovou soustavu, duševní složku, myšlení i chování
  • Ovlivňuje spánek i chuť k jídlu, pocity vůči sebe samému i smýšlení o cizích lidech
  • Ztrácí se schopnost prožívat radost, lidé se stáhnou do sebe a odmítají jít do společnosti
  • Příčinou deprese je napětí a stres
  • Ale deprese může u dětí vzniknout i jako následek nesprávného stravování
  • Vznik deprese může také ovlivnit nedostatek pohybu
  • Deprese může být součástí různých nemocí

Úvodem k cestování

24. března 2016 v 20:55 | Sarah Mint |  Cestování
Milí čtenáři,
cestování patří k mé celoživotní lásce.
Miluji objevování nových míst, nových kultur, ráda se zajímám o historii cizích národů a miluji moře a přírodu - ve svém životě jsem zvládla procestovat téměř celou Evropu kromě pár zemí, navštívila všechny kontinety kromě Austrálie a Jižní Ameriky, a chystám se vidět co nejvíce míst na světě to jen jde.
Velmi ráda vás s sebou vezmu na různá místa do různých zemí, napíšu vám o nich spoustu zajímavostí a dám vám sem hodně fotek, které cestou svého dobrodružství vyfotím.
Snad se vám mé plány a zážitky zalíbí - a snad je zformuluji i natolik dobře, aby to zaujalo i zažité necestovatele!
Tuto rubriku rozjedu především na konci května, kdy se chystám na nové místo, kde jsem ještě nikdy nezavítala.

Mé sny: stoprocentně New York
Mé plány: zatím ponechám jako tajemství :)


Selekce - Kiera Cass

24. března 2016 v 20:24 | Sarah Mint |  Recenze

Selekce - Kiera Cassová

Úvodní slovo: Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou.


Koleje

24. března 2016 v 14:51 | Sarah Mint |  Focení

Human Being - Kapitola první

24. března 2016 v 14:21 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Prolog:
To ticho mne ubíjelo. Má ústa se plynně pohybovala. Slzy zoufalství se mi prodraly do očí. Chtěla jsem křičet, nadávat na nespravedlnost, spát a zároveň žít, mít kamarády…
Nejvíce ze všeho jsem prahla po jednom; aby má ústa zase vydala jednu slabou hlásku.
Slabiku, slovo, větu, verš.
Cokoli.
Chtěla jsem jen promluvit.
KAPITOLA PRVNÍ
Sklopila jsem pohled. Boty byly zahrabané v hoře listí s krásnými, plnými barvami. V ruce jsem držela kelímek s kávou a pokoušela se vzpamatovat. Promnula jsem si oči. "Claire?" Někdo za mnou hlasitě vykřikl, s trochou strachu v hlase. Pomalu jsem se otočila. Krásná dívka, s medovými vlasy střiženými u ramen. V kabátu s koženými rukávy, barevným batohem na zádech a kelímkem čaje v rukou. Voněla po levanduli. Chvíli jsem se snažila přečíst její vystrašené zelené oči. Cítila jsem, jak kelímek s horkou kávou klouže dolů a padá k zemi. Ve vzduchu se rozlil a polil krásné listí, které se mi tak líbilo. Zelená tráva rychle vsákla černou kávu s trochou mléka a já jen cítila, jak bezvládně padám k zemi. Silně jsem se udeřila do hlavy o tvrdý kámen a kapka krve pomalu stékala k zemi. Chvíli jsem viděla jen černo před očima, po chvíli mi ale došlo, že ležím v tom krásném listí, v tom díle podzimu. Když mne začalo silně a tříštivě bodat v hlavě, slyšela jsem ze svých úst hlasitý a pronikavý křik. Medové vlasy mi skončily v obličeji a jakási neznámá zoufalá dívka řvoucí o pomoc mi podpírala hlavu.
Pomalu jsem otevřela slepená víčka. Bílé stěny okolo mne mírně oslepily, ovšem po chvilce jsem dokázala rozpoznávat, kde ležím. Nalevo ode mě bylo vysoké okno s bílými záclonami, ze kterého proudily sluneční paprsky na mou postel. Malý, kovový noční stolek oranžové barvy s mou oblíbenou knihou pohozenou na něm. Otravně pípající přístroje a kapačka probodnutá skrz mé zápěstí. Trhla jsem sebou. Dovnitř rychle přispěchala žena v bílém oblečení, vlasy sčesanými do drdolu a červeným křížkem na bílé čapce, kterou měla pinetkami přišpendlenou k vlasům. "Dobré ráno." zašeptala a posadila se na postel vedle mě. Zamrkala jsem. Má ruka pomalu stoupla směrem k ní a opatrně se dotkla pozitivně, ovšem unaveně působící ženy. Nechápavě na ni pohlédla a nakonec ji vzala a pevně sevřela. "Přinesu ti snídani," odsekla nakonec a rychle vstala. A já si neuvědomovala, jak moc je pro mne tento den významný. Nepopsatelně. První den, kdy mne zaplavilo ticho. Poprvé jsem ucítila tu palčivou bezmoc. Tvrdohlavou bezmoc. Nevzdávající se bezmoc, která neustupovala.

Černobílé slzy - Kapitola první

24. března 2016 v 14:20 | Sarah Mint |  K zamyšlení
Je oběšená.
Její oprýskané tělo sebou bezvládně trhá ve větru.
Ledové skučení vichřice křičí z její duše a šlehá ji do holé kůže.
Fyzicky i skutečně.
Mentálně i imaginárně.
Neviditelně i očím evidentně.
Každé ráno ovšem vyjde ze svých dveří do bílého světa s úsměvem na tváři.
Proč?
Protože toto je ona.

KAPITOLA PRVNÍ

Pomalu si prohrábla kaštanové vlasy. Stála pod autobusovou zastávkou, pozorovala kolemjdoucí se zachmuřenými tvářemi a promočenými deštníky. Silné a nekonečné kapky deště bubnovaly do země a vytvářeli melodii, která se jí očividně velmi líbila. Od ostatních se nelišila jen širokým úsměvem na jejích rtech; především něčím, co z ní vyzařovalo. Už na první pohled byla jiná; jiná, než všichni ostatní.
Nikdy jsem ji nespatřila si s kýmkoli povídat; byla evidentní samotář a možná proto se od ní všichni stranili. Nikdo s ní nechtěl mít nic společného a nikdo si jí ani nevšiml; působila jako celofánová fólie natažená mezi dva stromy, pevně připevněná průhlednou lepenkou, do které je možné narazit a také samozřejmé prohlédnout skrz ni.
Už první den na střední škole mne nějakým způsobem uchvacovala její osobnost. Byla jedna z nejlepších ve třídě; svými výsledky, svými známkami, svými odpověďmi a chytrými otázkami. Nechvástala se, nechlubila, nedoprošovala společnosti. Nedůležitě a nepodstatně každé ráno přišla do školy a v odpoledních hodinách z ní odešla. Všichni ji nazývali nezajímavou a ve třídě se velmi brzy stala černou ovcí. Nutno dodat; velmi tichou černou ovcí.
I když si to sama nedovedu vysvětlit, stále mne k ní něco neznámého táhne. Jakási potřeba vyřknout její jméno, obejmout ji když pláče a rozluštit její záhadná tajemství. Neznámými důvody je mi sympatická; možná naší společnou osobností. Tichou, samotářskou, nespolečenskou a uzavřenou osobností. Jsem ovšem přesvědčena, že já nikdy nepůsobila natolik mysteriózně.
"Zoe, jsi tu s námi?" ozvalo se z čela třídy a já bleskově vytřeštila oči. Profesorka matematiky stála před svou majestátní katedrou a na tabuli psala jakési algebraické čmáranice. Rychle (skoro jedním skokem) se přiřítila k mému malému stolku a do vzduchu zvedla kroužkový sešit s příkladem od horního rohu stránky až ke spodu. Párkrát zamrkala, aby se přesvědčila, že nešvidrá. "Tato látka se ale probírá až ve třetím ročníku, Zoe." Zakoktala a ujistila se, že výsledek je správný. Pokrčila jsem rameny a pozorovala jakési obdivuhodné pohledy mých (až příliš) populárních spolužaček. Uvnitř mne cosi zahřálo, protože to bylo poprvé, co při pohledu na mne nenakrčily nos.
I přes svou nechuť jsem byla donucena přihlásit se do matematické olympiády (ten zarámovaný diplom z prvního místa v opuštěném domě mých rodičů klimbá dodnes). Tahle vyjevená profesorka na školní poradě zmínila mé jméno pod štítkem "nejchytřejší ze třídy", což zapříčinilo všechny učitele začít si mne více všímat. Ze skříňky na mne padaly obálky s žádostmi o doučování do všemožných předmětů, od matematiky, angličtiny až po historii. Přestože jsem v tu chvíli možná nacházela své první skutečné kamarádky, můj pohled se upínal na přehlíženou dívku sedící ve stínu, v koutě, se svými kaštanovými vlasy a chytrými poznámkami. Nikdo si jí nevšímal.
"Vždycky jsem věděla, že na to máš," šeptala máma, možná až přehnaně hrdě, když leštila skleněnou tabulku rámečku s diplomem z prvního místa biologické soutěže uvnitř. Otočila jsem se a odešla do svého pokoje. Posadila jsem se do křesla, opřela si hlavu do dlaní a nechávala jsem se unášet svými myšlenkami. Přemýšlela jsem nad jakousi nespravedlností; vždyť ona je ještě mnohem chytřejší a nikdo ji nevidí.

Mé osudově naivní štěstí - Kapitola první

24. března 2016 v 14:08 | Sarah Mint |  Naivní příběhy ze života

Kapitola první

Seděla jsem. Malý, dřevěný stoleček bez ubrusu, s hořící svíčkou a listem s nabídkou, úporně snášel nápor mého nervózního houpání nohou. Zaujatě jsem si prohlížela kolemjdoucí, lidi s nervózním, otráveným nebo uspěchaným výrazem ve tváři. Prosklená kavárna na náměstí plném spěchu působila jako milá oáza klidu, nebo snad místo, kde si člověk konečně na moment oddychne od své každodennosti. To byl právě ten důvod, proč jsem byla na svou mámu hrdá.

Když bylo Joanne Spencerové dvacet let, na jejím psacím stole se poprvé objevil designový návrh, hýčkaný její pracovitostí a smyslem pro design pokojů. Měl zobrazovat důkladnou kresbu jejího vysněného budoucího pracoviště; malá, navštěvovaná kavárna na rohu, plná domácích zákusků, oblíbená pro svou jednoduchost a krásu, s prosklenými stěnami a roztomilými doplňky. Vždy provoněná vůní čajů a čerstvě dopečených sušenek. Postupem času svůj plán tak rozpracovala, že dokonale věděla, z jakého dřeva budou stoly a židle, kde bude vitrína se zákusky a kde bude vitrína na luxusní čaje a čajové servisy. Zbývaly jí jen dvě věci k dokončení jejího dokonalého plánu; místo a peníze.

Zametala jsem. Máma už dala všechny židle na stoly, které pečlivě utřela.
"Poslouchej," ozvalo se z kuchyně. Máma prošla okolo pultu a zaujatě si četla nějaký leták.
"Zase mají slevy v kulinářském obchodě?" Zavtipkovala jsem a smetla prach ke dveřím. Máma mě na moment štípla pohledem, potom si ale odkašlala a s úsměvem mi podala letáček.
"Byl ve schránce," dodala. "Soutěž nakladatelství Taylor's? Mami." Obratem jsem leták hodila ke hromádce se smetím a prachem z podlahy.
"Já to nemůžu vyhrát - vždyť mi to nejde!" Máma se na mě naštvaně podívala, vzala leták ze země a hodila ho do odpadkového koše. Dala si záležet, aby mne pořádně a uraženě zpražila pohledem.
"Otři i čajové servisy," odsekla, když šla do kuchyně.